Rok 1904: Ruští vojáci nemají co jíst, dokonce i generálové trpí hlady

Car Mikuláš II.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Hlad ruských vojáků.

Nemirovič Dančenko, válečný referent časopisu „Ruské Slovo“, takto líčí hlad ruských vojáků za poslední doby:

„Kolem nás jdou v pochodu vojáci, kteří od devíti dnů si neodpočinuli; nejsou umdleni, nýbrž úplné vysíleni. Vojáci hledí na nás toužebnýma očima. „Co bys si přál, můj milý?“

„Chleba.“

„Zde máš na chléb peníze.“

„Nechci peníze, chci chleba. Dva dny už nic jsme nejedli.“

Rozdali jsme všechno, co jsme měli. Ale stále a stále jdou kolem nás nové oddíly, které si žádají chleba. Druhého dne jel kolem nás rychlý posel. Dali jsme mu hodný kus chleba, ale chtěl ještě víc.

„To bys mohl míti dost,“ pravíme.

„Já ano, ale můj hejtman ne.“

„Když chce hejtman chleba, ať si proň přijde.“

„On se stydí,“ odpovídá ordonance. Poslali jsme hejtmanovi chléb a talíř polévky a dobře jsme pozorovali, jak obličej jeho se velice rozveselil, když zuby svými zakousl se do chleba.

Minutu po něm přichází důstojník ze sboru Miščenkova a prosí: „Pro Boha! Dejte něco generálovi! Strašné trpí hladem.“

Dali jsme důstojníkovi, co jsme měli: Do půl vypité lahve vína, kořalky, konservy, chléb. Důstojníkovi se ruce třásly, když jídlo od nás bral. — —

„To bude něco pro nás! Už dva měsíce jsme nic kloudného nejedli!“

Přichází jiný důstojník; prosíme ho, aby si vzal s námi. Důstojník děkuje. „Zdá se mi, že už nebudu moci jisti,“ praví.

„Čím jste se celý čas živil?“

„Čajem.“ zní odpověď.

Podali jsme mu čaj. Jiný důstojník vrhl se na kus chleba, že slzy nám vstoupily do očí.