Vánoční.

Už vymizela na dobro všechna vánoční poesie ze života a přestěhovala se do rodinných revuí a ilustrovaných listů, kde rozkvétá sladkými povídkami, lyrickými výlevy a čerstvě oschlými barvami lepkavých ještě obrázků, na nichž námořníci tančí na lodi pod vánočním stromkem, vojín na stráži vzpomíná na milou u okénka, otrhané děti stojí před ozářeným krámem, pacifická lokomotiva veze opuštěnému hlídači malý stromeček — už i tady zmizela ta stará, dojemná poesie obrázková, v níž rodina obdivovala otce v novém županu, neb věrný Barry vyhrabával ze sněhu zapadlého poutníka.

I ty poetické vánoční sujety pokročily s duchem doby — ale aspoň se množí a rostou pro radost všech bodrých a spořádaných rodin, jež neopomíjejí podporovali literaturu rok co rok kalendářem, rodinným listem a románem vystřihaným z odpoledníčku.

Za to ve skutečnosti po poesii už ani vidu, ani slechu. Jak hrozní to byli tři králové, kteří mi včera přišli zvěstovat s příšerným vrzáním na hrnec potažený měchuřinou a s ohavným zápachem smolného kadidla, že »na svět vyšla hvězda jasná«.

Dnes, v adventě třikrálové — ovšem pouze ve dvou — a s písničkou, z které neuměli ani dvě sloky pořádně. Za to křičeli zrovna ohavně a plnili řevem a zápachem celý dům. Je z nich sice ošklivo, ale účelu svého dosáhli, možno že ještě dokonaleji, než mnohdy zmrzlí dráteníčkové s »maštalkou«, kteří nejsou dosti vytrvalí a dotěrní a neůtočí tak zoufale na sluch.

Není to bezvýznamné, jak původní poeticky působící zvyk projevuje se dnes tak surovým způsobem, jak z původní zábavy, která měla dobročinný účel, vyvinulo se bídně provozované a vyděračné řemeslo. Ostatně, je možno, že tento úpadek je způsoben jinými vlivy. Ti ubozí Mikulášové, koledníci, tři králové, a všechny ty pestré figurky, jež se (užívají ve významné dny zimních měsíců, mají, tuším, úhlavního nepřítele v jakémsi paragrafu, jehož moci často jich trudná pout náhle končí na policejním komisařství. A jak má kvésti poesie, když na ni na všech křižovatkách číhá nebezpečí ?

Ale máme ještě jiný, vyspělejší druh koledníků, koledníků literárních a nakladatelských, kteří mohli se nerušené vyvíjet a zdokonalovat, a také se vyvíjeli a zdokonalovali podivuhodně posledním časem.

Inseráty řinčí, oblaky kadidla zahalují jako mračna sloupce našich listů a ze zvučných hrdel inserentů stoupá k čtenářům hučící, hřmící chór, div nepřechází sluch i zrak.

A jsou mnohem ochotnější a také vytrvalejší než ti malí koledníci u vašich dveří. Nežádají téměř ničeho, ale za to nabízejí Vám tolik skvostů a tolik krásy, jaké nikdy nenakládal žádný Ježíšek.

A není to, aspoň u většiny, nějaké běžné zboží — ale schválné k Vánocům vyrobené, jež se po celý rok uchovává na hromadách kdesi v koutě skladu pečlivě uloženo, a jen v dojemné adventní době se trochu osvěží, opráší a pak rozloží ve výkladních skříních a po krámských pultech, kde barvami a úpravou zrovna samo na kupce křičí.

Panuje jakási tichá dohoda mezi většinou těch literárních koledníků, že posvátná doba adventní a vánoční drží na úzdě nejen čerty, ale též zlou kritiku, která jakoby neměla práva řádné jednou zasáhnout do těch hromad barveného i nebarvéného smetí, jež na těch několik neděl zaujímá místo literatury a beztrestné loví na vánočním trhu.

Ale i tu už bohudíky přestává idylla a poesie. Nejen kritika, ale i literární produkce sama počíná s vyklízením té poesie nakladatelské, která si dříve zřizovala celý vánoční jarmark. Umělci a literáti sami se starají, aby obeslali vánoční trh dobrými a dokonalými věcmi, za nimi jdou nakladatelé a tak dnes to hlučné vyvolávání, jimiž se noviny hemží, vábí obecenstvo aspoň v nemálo případech k opravdu dobrému zboží.

Škoda jen, že je vlivem silné konkurence starého šlendriánu nutno užívat tak křiklavých nabídek, jichž ton a styl nedává sám sebou tušili, že nemá s tím trhovým zbožím nic společného. Doufejme však, že i to přejde a že vánoční trh stane se časem z bývalého literárního jarmarku sbírkou nejušlechtilejší tvorby literární a umělecké.