Rok 1878: Experimentální výuka dějepisu, ukončená husitskou rvačkou a výpraskem rákoskou

rubrika: historické články / rodina, móda a životní styl, původně vyšlo: Paleček - 1878, autor neuveden.
Snaha udělat školní výuku co nejzajímavější není nic nového. Článek z roku 1878 vám ukáže originální způsob výuky dějepisu, který tehdejší žáky rozhodně zaujal. Přesto ale nakonec výuka o Janu Žižkovi, husitech a dalších historických osobnostech skončila úplně jinak, než pokrokový učitel zamýšlel.
Následující text pochází z roku 1878

Následky novot pedagogických.

Pana Bonifáce Rákosku chtěl mít bůh mučedníkem a udělal ho učitelem. Avšak Bonifác Rákoska byl oddán svému povolání se vší horlivosti a se všemi svými ne právě obrovskými schopnostmi duševními.

Nemůžeme sice s určitostí říci, na kterém z četných ústavů učitelských v Čechách dokonal svá přípravná studia, nepamatujeme se na jména pánů profesorů, z nichž sestávala zkušební komise, před kterou pan Bonifác Rákoska v potu tváří odříkával svůj examen — ale se vší určitostí víme, že jednoho dne praštil učitelskými slastmi v Dlouhé Lhotě a na pozvání jistého přítele z mladých let — který již dávno byl se vystěhoval do Ameriky — sbalil veškerý svůj majetek do odřeného kufru a hajdy! přeplavil se do nové vlasti za mořem.

Příčinou toho bylo skvělé vylíčení školských poměrů v Novém Žižkově, mladé to osadě české blíže Clevelandu, při kterémž přítel jeho nebyl šetřil inkoustu a papíru. Nedivme se tedy, že pan Bonifác Rákoska odpustil eráru asi za šest měsíců nevyplacenou mu dvanáctizlatovou gáži a že s radostí spěchal tam, kde bude si moci vybírati sobotáles v rozličných naturáliích.

Když dospěl pan Bonifác na místo nového svého povolání, seznal, Že požadavky školního řádu novožižkovskébo nejsou nikterak ohromné, a že jest povinností učitele, aby vpravil svým chovancům do kostrbatých mozkovic nejnutnější nauky.

Překvapilo ho jen, s jakou rázností žádal výbor českých osadníků, aby učitel mimo jmenované nauky obeznámil syny jejich důkladně s českými dějinami, což ve vlasti Bonifácově nebylo právě první povinností kantorovou. I počal sbírati hned potřebný k tomu materiál. Z kufru svého vyšťáral „Stručný dějepis Čech, Moravy a Slezska“, jakož i několik sešitů „Dějin Palackého“ v „laciném“ vydání B. Tempského.

A teď jednalo se jen o methodu! I tu pomohla mu šťastná náhoda. Při vybalování skvostného svého mobiláru přišel na číslo jistého pedagogického časopisu — jakýchž, mimochodem řečeno, máme v Čechách plnou ošatku a ještě několik — a do kteréhož při svém odjezdu z vlasti byl zabalil poslední pár nedělních svých perek.

V listu tom — nechceme ze žurnalistické kolegiálnosti prozraditi jméno — dočetl se, že dějepisu nemůže se snadněji a lépe vyučovati, nežli když z každého žáka učiní se některá historická osobnost, o jejížto slavných činech žák potom jako o svých vlastních vypravuje.

Panu Bonifáci Rákoskovi zdál se býti nápad ten nepřekonatelně geniálním a umínil si, že nové methody té ihned v nejvyšší třídě školy novožižkovské užije.

Žáci jeho byli té doby dospěli až k válkám husitským. Bonifác Rákoska rozhodl se ihned a rozdělil hochy v celé třídě na Tábority, „pod obojí“ a katolíky. Lepší žáky a ty, jichžto maminky posýlaly mu časem nějaké to kuřátko nebo několik jitrniček, jmenoval podle vynikajících mužův a vojevůdcův.

Tak byl léta páně 1877 po Kristu ve škole novožižkovské mistr Jan Hus, Jeronym, mistr Paleč, Žižka, Prokop a Prokůpek, císař Sigmund, Kolda ze Žampachu, Ruhač z Dubé, Boček Kunětický, Oldřich Rožmberk, Mikuláš z Husi, Jan z Chlumu a ještě jiní znamenití mužové doby husitské.

Hoši měli z tohoto spůsobu učení velikou radost, z které se těšil i svědomitý pan učitel. Byl jist, že v žádné škole českých vystěhovalců po celé Americe neosvojili si žáci tak výborně dějiny dob husitských jako jeho chovanci. Byl spravedliv ke všem, ale ač sám nevěděl proč — přál nejvíce Táboritům, a nejsilnějšího a nejlepšího žáka učinil slepým hrdinou Žilkou. „Katolíci“ a „Němci“ z patnáctého století necítili se ve škole šťastnými jako jejich husitští druzi, ačkoliv byla mezi ouěmi pyšná jména, jako císař Sigmund a arcibiskup Zbyněk z Hasenburka.

Znenáhla vyvinulo se mezi stranami ve škole patrné napnutí. Jestli se smí věřiti některým táborským hejtmanům mezi páně Bonifácovými žáky, zostřoval příkrost strannickou pan katecheta, kterýž týdně dvakráte ze sousední obce novotáborské chodil do Nového Žižkova vyučovat svatému náboženství. Stalo se, že velebný pán, dozvěděv se o nové vyučovací methodě pana učitele, vyznamenával zase Sigmunda, Rožmberka a katolické pány ve škole, kteří stali se tím nemálo hrdi a potom teprve začali si vážit vlastní důstojnosti.

Běh školní blížil se ku konci a pan učitel nemohl se již ani dočkati veřejné zkoušky, v níž jeho žáci zejmena v dějepisu osvědčiti se měli co nejskvěleji.

Přišel slavný den, kdy vrchní pastýř duchovní vítán hlaholem zvonku kaple přijížděl do Nového Žižkova ke zkoušce. Starosta novožižkovský, konšelé obce, otcové a matky, ponocný a zvoník dostavili se do školní jizby. Nejprve vyslýchal důstojný host z náboženství. Ale žákům nešlo to dobře, nepochybně proto, že hořeli touhou, aby osvědčiti se mohli z dějepisu. Pan vikář — abychom jej tak jmenovali — mračil se na pana katechetu, kterýž hněvem jen hořel.

Zcela jiný duch vjel do žáků, jakmile přišlo k dějepisu. Pan učitel rozestavil katolíky, Tábory a Pražany proti sobě a kladl otázky. Žáci odpovídali výborně, ale s patrným rozechvěním. Každá strana chválila své skutky a činila druhé výčitky. Přišlo až k bitvě u Lipan, kterouž vypravoval sám „Prokop Holý“.

Týž pln horlivosti a svatého zápalu líče, jak Prokop Holý — ten pravý — ve chvíli nebezpečí vrhal do nejhustších davů katolických žoldáků svůj palcát, mrštil svou čítankou prudce mezi katolíky a trefil jí samého císaře Sigmunda. To bylo znamení k boji. Pražané proti vší dějepisné pravdě přidali se na stranu Táboritů a nastala řež.

Čítanky, slabikáře, písanky, pravítka, futrály, kalamáře a naposled tašky, boty, střevíce a čepice — všechno to lítalo v pestrém zmatku světnicí a jedna bota byla tak neopatrna, že spletši si cestu, kramflekem srazila zlaté brejle pana vikáře.

Bonifác Rákoska polekán vrhl se mezi válčící a poroučel klid čelem obrácen ku katolíkům. Toho pan katecheta nechtěl snésti a kázal ticho Táboritům. Avšak v ryku válečném zanikala slova obou; dodávali jim důraz rukama, velebný pán pohlavkoval stranu kacířů, pan učitel Rákoska trhal vlasy katolíkům.

Šarvátka stávala se prudší a prudší. „Vozovou hradbu!“ vykřikl Jan Žižka, kterýž, jak dějepis neomylně vypravuje, byl za boje u Lipan již mrtev, ale v Novém Žižkově i v této bitvě velel. — Táboři porozuměli ihned a jali se sestavovati škamny ve čtverhran, ve vozovou hradbu.

Katolická strana vidouc to, chopila se jedné lavice a užívajíc jí jako staročeského „berana“ k bourání hradeb, vrážela jí spojenou silou asi dvaceti ruk do vozové hradby. Třísky lítaly po jizbě, rány padaly v pravo v levo, tak že pan vikář, nahmatav své brejle, dal se na útěk.

Vozová hradba byla prolomena a nyní nastala teprve pravá bitva. Táboři vyrazili prudce na katolíky; Prokop Holý chopil se císaře Sigmunda a škrtil ho velmi nezdvořile, Rožmberk praštil Prokůpkem o zem a klekl mu na prsa, Hus porazil stojací tabuli, která pochovala asi šest „německých“ žoldnéřů, zkrátka boj stával se tak povážlivý, že otcové a matky viděli potřebu „zakročili“.

Avšak jakož již při takovém zakročení bývá, dostali se také otcové a matky do sebe a tak se toho dne celý Nový Žižkov mlátil pro vyučovací metodu pana učitele. Na jeho záda svezla se mnohá rána, ba najednou octnul se, nevěda ani jak, na zemi před školou, kde již před tím pan katecheta těžce dopadnul.

Boj skončil pro Tábory, Pražany i katolíky velmi bídně; byli všichni ze školní jizby vyházeni; tam opanoval starosta obecní se svým přívrženstvem.

Druhého dne, když sešli se hoši do školy, za sedli velice krotcí na polámané lavice a s úzkostí očekávali pana učitele. Ten přihnal se a začal hned přísné vyšetřování, jehož konec byl, že dostal Prokop Holý deset na ruce a že císař Sigmund u kamen klečeti musil na místě hanby. Všichni ostatní byli zavřeni ve škole přes oběd. Jiní a mezi nimi, ač bolestno to přiznati, i Jan Žižka odbyli to pouhým pohlavkem. Tím byl pokoj škole novožižkovské zase navrácen.

Ale redakci pedagogického listu, v němž se Bonifác Rákoska o výtečnosti nové methody ve vyučování dějepisu dočetl, poslal přes moře dopis, ve kterémž proklíná redaktora a pisateli čertovského článku přeje, aby zůstal do smrti podučitelem na exposituře.


Původní zdroj historického článku:
Paleček - 1878, autor neuveden.


témata článku:
datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
20. března 2022


Diskuze k článku „Rok 1878: Experimentální výuka dějepisu, ukončená husitskou rvačkou a výpraskem rákoskou“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2024 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je již od počátů svého fungování v roce 2011 provozován
na originálním redakčním systému z dílny Perpetum web design.