Jak to dopadá, když obyvatelé Prahy vyráží v létě na venkov? Vtipná báseň z roku 1909 vám to prozradí!

Praha na venkově.

Venkov Prahu ode dávna láká,
sotva sluníčko hřát počíná,
vše tam táhne; není bez Pražáka
skorem žádná česká dědina.

Idou tam domácí i nájemníci
různých kast a různých oborů,
soukromí i státní úředníci
od desáté třídy nahoru.

Kdo jen může, koupí si tam villu,
(na niž splatí čtvrtinu neb nic),
by měl na čas pokoj od bacillů,
od švábů a potom od štěnic.

Kdo ten luxus dopřát nemůže si,
najme po způsobu básníků
skrovnou jizbu v klidné vísce kdesi
(třeba u chlívka neb kurníku).

Vzdálen města, život idyllický
sám, neb s rodinou tu prožívá;
vepře koncert uspává ho vždycky,
ráno bučení krav budívá.

Ba i mnohou paní, jež dnes veze
„do lázní“ své nervy strhané,
zítra ráno zřít bys moh’, jak leze
z lůžka kdesi v Lhotě Zlámané.

Celý venkov od máje až k září
v Prahu rozlezlou se promění;
(v Praze zůstanou jen proletáři,
policajti, vdovci slamění.)

Rok co rok se vracejí ti hosté,
všecko dovede je upoutat;
ať to zpívá, neroste či roste,
ať jde z toho vůně, nebo smrad.

Je-li někde poválená tráva,
nebo oškubán květ kde jaký,
nadějí to neklamnou ti dává,
že tam blízko najdeš Pražáky.

Rok co rok se řítí v české ráje
z metropole naší hordy jich,
aby měly náhradu ty kraje,
jež Bůh krupobitím nepostih’.