Jak se z knížete Václava stal svatý Václav a jaké zázraky tento patron české země vykonal?

původně vyšlo: Příběhové svatých patronů českých - 1885, autor Jan Tykač.
Celý stát dnes slaví Den české státnosti, svátek neodmyslitelně spojený se svatým Václavem, patronem české země. Jakým způsobem se ale český kníže Václav stal patronem české země? Jaké zázraky vykonal, že si vysloužil označení sv. Václav? To vám podrobně vysvětlí historický text z roku 1885.


Svatý Václav.

Vítám vás, milé dětičky, v den našeho největšího patrona a dědice koruny České — svatého Václava!

Víte-li pak, že dnes Praha slaví okázale náš společný svátek? — že Pražané slaví dnes hlučné posvícení? — Ovšem, že víte, a mimo to jest na hradě slavná pout v kapli svatého Václava u jeho hrobu.

— Milé dítky, hned po smrti sv. Václava počali Čechové oslavovati památku jeho; neboť národ náš uvykl mu důvěřovati hned za jeho živobytí a chová k němu důvěru tak pevnou, jakoby ještě mezi námi žil. Když bývalo našim předkům nejhůře, utíkali se za přímluvu u Boba ku Panně Marii a sv. Václavu, a v letopisech zaznamenány jsou nejedny případy, že prosba jejich nezůstala marná.

Dosud udržuje se v lidu českém hluboce utvrzená naděje, že až bude s Čechy nejhůře, sv. Václav přijede na bílém koni s mečem a — pomůže. V hoře Blaníku spí prý tlupa svatováclavských rytířů, kteří čekají na zavolání vůdce svého.

V tu dobu prý bude v Čechách velmi zle; krev poteče potokem, a ani dítěte v kolébce nebude prý šetřeno. Ale jakmile sv. probudí své rytíře a udeří na nepřítele, vše prý Václav se obrátí k lepšímu; nepřítele zažene a český národ opět se zotaví. —

Medle odkud taková pevná víra v pomoc sv. Václava?

— Zajisté odtud, že byl jako kníže země České vzorem všech knížat, stejně moudrý jako statečný, dobrotivý jako bohabojný, a že jej Bůh za dobré skutky po smrti bolestné v životě věčném oslavil. Vědomí toto nevyhynulo dotud z paměti věrného českého lidu. —

Když léta Páně 921. dne 13. února zemřel mocný kníže Vratislav, zakladatel chrámu sv. Jiří, bylo kněžici Václavovi teprv 18 let. Národ český dosadil jej na dědičný stolec přemyslovský, ale vládu vedla, jak víme, první dobu matka Drahomíra. Později vzal Václav otěži vlády do rukou sám.

Především staral se o rozkvět křesťanské víry v Čechách, stavěl kostely, a pečoval o řádné kněží.

Lidu panoval mírně, břemen co nejméně mu ukládaje. Nešlechetnosti a utiskování slabších všude zabraňoval; zvláštním ochrancem byl vdovám a sirotkům: vůbec svou spravedlností a dobrým příkladem získal si srdce všeho národa, a proto byl horoucně milován a důvěrou ctěn.

Avšak našli se i lidé jinak smýšlející se strany lechů, kteří byli s tím srozuměni, že Tuňa a Homoň, jejich stoupenci, zavraždili sv. Ludmilu.

Kníže Radslav

Nejmocnější byl Radslav (Radislav), kníže zlický; panství jeho zaujímalo více čtvrtiny země celé: zabíralo východní Čechy a sahalo místem až k Vltavě. Radslav byl sídlem na Kouřimi, odkudž zván také knížetem Kouřimským.

Nechtěje uznávati nad sebou vrchní vládu knížete pražského, povstal proti němu a sáhl rukou lupičskou i po jeho majetku, po dvoře Žitomíři (nynější vsi Stolmíři), 2 km. od Českého Brodu ku Praze vzdáleném.

Když tvrze žitomířské jal se násilím dobívati, sebral kníže Václav svůj branný lid, aby svůj majetek obhájil. Za Českým Brodem, u vsi Přistoupimi, setkala se prý vojska obou knížat.

Již stály siky proti sobě, hotovy jsouce k boji; tu dal kníže Václav po poslu soupeři svému vzkázati: „Žádáš-li nad mým knížectvím vévoditi, nač ti toho třeba, aby v boji pobiti byli lidé, jimž chceš panovati? Já krve tvého mužstva nežádám; líbí-li se ti, vejdi v boj se mnou samotným, a kdo z nás dvou živ zůstane, ať panuje v obou knížectvích. Zatím ať vojska naše v pokoji stojí!“

— I svolil Radslav, těše se, že mladého Václava přemůže; nato hned vydali se koňmo na místo prázdné a hotovili se k boji. V tom stalo se něco neobyčejného.

Když Radslav ke knížeti pražskému blíže přicválal, zatřpytil se kříž na Václavově přílbici, a po bocích jeho spatřil soupeř dva anděly, jemu hrozící. Uleknuv se z toho nenadálého zjevu, skočil s koně, Václavovi hluboce se poklonil a v poslušnost se mu poddával.

Tento však pravil: „Vrať se domů pokojně a měj na svém dosti; jáť tvého nežádám!“ Tím pominulo nepřátelství, a nastal mír. —


Boleslavova zrada

Přiblížil se podzim r. 935. a s ním výroční doba svěcení chrámu (posvícení). Jako každého roku navštěvoval kníže Václav hrady a kostely, konaje v nich prohlídky a svou pobožnost, tak také ubíral se na den 27. záři na nový hrad Boleslavův (Starou Boleslav) ke slavnosti sv. Kosmy a Damiana, k jichž cti kostelík tam až podnes — ač pozměněn — se nachází.

Zval prý Václava též Boleslav k hodům. Hned na cestě dostal výstrahu, aby k bratrovi nechodil, že prý má u sebe podezřelé lidi a do jejich pasti že ho láká. Byli té doby u Boleslava zemané Hněvsa, Týra a Česta, kteří náleželi k nepřátelům Václavovým.

Zbožný Václav jel přece, aby byl přítomen slavným službám Božím. Když bylo po obřadech, strojil se na zpáteční cestu do Prahy. Bratr lstivý nedal mu však odejiti, prose, aby jen zůstal. A Václav skutečně zůstal s mládenci a dvořany svými, kteří jej na této cestě doprovázeli; neboť i matka Drahomíra byla hostem u Boleslava.

Po tehdejším obyčeji vsedl Václav na kůň, vyjel s jinými jezdci a veselil se, jakoby nic zlého netušil. Té doby dostal ale druhou výstrahu, aby honem odjel, že ho bratr zabije; nevěřil však nikomu, spoléhaje na bratrovu poctivost.

Po hodech odešel Václav na modlení a na odpočinek; spiklenci ale zůstali ještě s Boleslavem do noci, a radili se, kde a kdy by Václava zabili. Tu napadlo jim, že půjde na jitřní (ranní modlení). —

Časně ráno ještě za tmy dne 28. září 935., když Václav zaslechl zvony, vstal a šel do kostela. Ve vratech hradních setkal se s Boleslavem, kterýž se tu jako náhodou objevil. Ač bylo šero, poznal ihned bratra a pravil: „Dobrý byl nám u večer hospodář,“ míně včerejší hostinu.

Ale Boleslav s mečem v ruce zlostně odvětil: „A dnes chci tě ještě lépe častovati,“ — a udeřil bratra, nic zlého netušícího, po hlavě a poranil jej. Václav vzpamatovav se, řekl: „Cožes sobě umyslil?“— a jsa silnější a obratnější, chopil bratra, meč mu vytrhl, a povaliv jej na zemi, pravil: „Nyní mohl bych tobě učinili, cos ty zamýšlel se mnou; ale nechci, aby jednou Bůh žádal života tvého ode mé. Odpusť ti Bůh, bratře!“

Boleslav začal ale křičeti a o pomoc volati, jakoby jej Václav ubíjel. Slyšíce to spiklenci, v záloze číhající, ihned přiběhli; Týra udeřil Václava v ruku, aby pustil Boleslava. Vida raněný kníže strojenou zrádu, na niž byl po dvakrát upozorňován, pustil bratra, a běžel ke chrámu sv. Kosmy a Damiana, aby se tam zachránil.

Na neštěstí byly dvéře ještě zavřeny. Zde dopadše vražední pomocníci Boleslavovi na smrt ulekaného knížete, vrhli se naň, nejprve Česta a Týra, a Hněvsa přiskočiv, probodl mu žebra mečem.

Ubohý kníže, drže se kruhu ve dveřích, klesl, a zvolav: „V ruce tvé, Hospodine, poroučím duši svou“ — na místě skonal.

— Hned nato obořili se vrahové na průvodčí knížete Václava, zabili jistého Mstinu, mnoho mládenců a dvořanů knížecích, vůbec všecky, kdož se rychlým útěkem nespasili. I některé kněží zloupili a vy hnali z hradu.

Nemajíce na zabití knížete dosti, vrátili se po těchto ukrutnostech ještě do kostela, a když tělo zavražděného ještě rozsekali, pak teprv odešli. Poté přišel do kostela kněz Chrastěj, přikryl strašně zohavenou mrtvolu prostěradlem, a když byly všecky části těla sebrány, do obydlí toho kněze odneseny, obmyty a v nové roucho oblečeny, byly ihned u prostřed chrámu čestně položeny.

Boleslav doznal záhy výčitek probuzeného svědomí. Povolav kněze Pavla Kaicha, jejž známe ze života sv. Ludmily, poručil mu vykonali modlitbu nad zavražděným bratrem, a dal jej v témž kostele pohřbíti.

Snadno se domyslíte, že zpráva o smrti milovaného knížete rozhlásila se bleskem po vší zemi, ano i po vzdáleném sousedství. Národ český znal se k mučenníkovi svému ihned jako bohumilému světci, počal jej ctíti a u hrobu jeho za přimluvil u Boha prositi.

Čím dále, tím více prohlašován sv. Václav, dědic České země, za strážce národa a v naléhavých potřebách hledáno nadpřirozené jeho pomoci. Napotomní knížata i králové dávali obraz jeho raziti na penězích, rýti na pečeti a malovati na korouhvích.

Pod praporem sv. Václava, jejž Čechové v posvátné úctě měli, bojovala česká vojska vždy srdnatě, ano v každém rozhodném okamžiku, kdykoli se jednalo o osud vlasti, sílili a povznášeli Čechové mysl svou až dosud známou velebnou písní:

„Svatý Václave, vévodo České země, kníže náš!
Pros za nás Boha, Svatého Ducha! Kyrie eleyson!“

„Ty jsi dědic České země; rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynouti nám i budoucím, svatý Václave! Kriste eleyson!“

„Pomoci my tvé žádáme: smiluj se nad námi!
Utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave! Kyrie eleyson!“

Hrozný zločin nedal Boleslavovi spáti; svědomí jednou probuzené nedalo mu pokoje. Uznal hřích svůj a litoval, co ve zlosti učinil. Za takové trapné noci narodil se mu synáček; i nazval jej „Strachkvasem“ na upamatování strašného kvasu (hodování), a sliboval prý, že tento syn, zůstane-li při živobytí, vychován bude pro stav kněžský, aby za hřích otcův a jeho lidu oběť Bohu na smíření přinášel a za všecky se modlil.—

Tělo sv. Václava odpočívalo ve hrobce, kterou podnes v Staré Boleslavi ukazují. Po 3 letech vyzdvihl je Boleslav a převezl k radosti všeho lidu českého na hrad pražský, kdež v kostele sv. Víta bylo pohřbeno. Přenesení toto stalo se dne 4. března l. P. 938.

Po celý svůj věk oplakával Boleslav smrt bratra svého, a nezdálo se mu, žeby dostatečné bylo pokání jeho; proto složil ve stáří svém hodnost knížecí, oblekl se v kajicí roucho, a dokonal v klášteře dni života svého, stále prose Boha, aby mu odpustiti ráčil. Zajisté dal Boleslav pěkný příklad kajícnosti po spůsobu někdy Davida krále; i doufejme, že Bůh také jemu odpustil. —

Takto jsme dokončili, milé dítky, příběhy ze života sv. Václava, a spolu oslavili jsme důstojně dnešní památku jeho. — Mám ještě všelicos na mysli, coby se vztahovalo k památce sv. Václava; chcete-li mne poslouchati, i to chci vám dnes ještě vypravovati. Když pak všecky děti se hlásily, že za to prosí, pokračoval pan Smutný s celou ochotností.

Ve starých letopisech jsou znamenány rozličné divy, jichž prý Bůh na počesť sv. Václava učinil.

Co se sběhlo se zlickým knížetem Radslavem, máte v paměti; a něco podobného vypravuje se také o německém králi Jindřichovi Ptáčníku.

Sv. Václav meškaje jednou v sídle německého krále, pozván byl také do velké jeho rady. Již byl král (císař) se všemi knížaty svými pohromadě, ale český kníže dosud nepřicházel; i domnívali se, žeby příčinou toho váhání byla snad hrdosť. Umínili si tedy, že až přijde, nikdo povstáním jej nepoctí.

Opozdění příchodu sv. Václava nestalo se však z hrdosti, ale z příčin důležitých prací a že nechtěl služby Boží zameškati. Když pak vstupoval v shromáždění, ulekl se císař a celá jeho rada, vidouce na přilbě jeho skvoucí kříž a anděly jej doprovázející; i zapomenuli na své umínění, a co nejuctivěji uvítali českého knížete.

Po skončené radě vedl císař sv. Václava do své pokladny, kdež měl veliké skvosty ze zlata, stříbra a drahých kamenů, a převzácná roucha, a vybídnul jej, aby si vybral, coby se mu líbilo, že darem obdrží. Mezi těmi poklady nacházely se také ostatky těla sv. Víta.

Na těch utkvěl zrak sv. Václava, a těch místo všelikých pokladů sobě vyžádal. Když však císař odvětil, těchto že nemůže dáti, leč nějakou čásť, žádal sv. Václav za oddělení a darování toliko prstu. K tomu císař ochotné svolil, a když se místo prstu celé rameno odloučilo i to sv. Václavu daroval.

S tímto vzácným darem navrátil se kníže pln radosti do Čech a vystavěl ke cti sv. Víta chrám, nyní metrpolitní.

Leč pověst o tomto spůsobu získání sv. ostatků není dosti zaručena; spíše sluší uvěřiti jiné, dle kteréž císař přímo ze své vůle daroval sv. Václavu rameno sv. Víta, kteréž bylo ve skvostném stříbrném relikviáři zasazeno a mezi císařovými poklady uloženo. Tento relikviář chová se jako vzácná památka starého umění v pokladně svatovítského chrámu Páně. —

Také se vypravuje, že sv. Václav nosil na hrdle obraz Panny Marie s Ježiškem, ze vzácných kovů ulitý. Když pak zápasil s bratrem svým Boleslavem v nešťastný den smrti své a ke chrámu sv. Kosmy a Damiana běžel, tu prý ten obraz ztratil.

Služebník jeho Podivín ve zmatku, který se napotom mezi pronásledovanou družinou a služebnictvem knížete strhl, utíkaje obraz ten nalezl a s ním do lesa běžel, kdež vida za sebou Boleslavovu čeleď, v úzkosti ten obraz daleko od sebe odhodil, aby do její rukou se nedostal. Ubohý byl na to dopaden a na stromě pověšen.

Tělo jeho prý pod týmž stromem pochovali, po čase však odtud vyzdvihli a na hřbitově u sv. Víta na hradě pražském pohřbili, tak že jenom zeď kostelní od těla sv. Václava je dělila. Biskup Šebíř, kterýž před rokem 1068. kapli sv. Václava rozšířil, hrob Podivínův odstranil za příčinou té stavby, a dal uložiti jeho tělo v sakristii.

Když pak císař Karel IV. r. 1366. nynější kapli svatovítskou při hlavním chrámě sv. Víta dostavěl, dal tělo Podivínovo opět vyzdvihnouti a v křížovém rameně nového kostela hned podle zdi kaple svatováclavské v novém hrobě vedle hrobu blahoslavené Přibislavy, sestry sv. Václava, tehdáž do Prahy přinesené, přeložiti, aby totiž, jako prvotně, tělo sluhy Podivína opět odpočívalo u kaple pána jeho, sv. Václava.

Na místě umučení Podivínova (u Staré Boleslavi) stála po všecky věky Boží muka; r. 1738. vystavěli tam hezkou kapli na rozcestí vedle benátské silnice, avšak rozkazem císaře Josefa II. byla odsvěcena a od roku 1791. ve skladiště prachu obrácena.

Obraz Panny Marie, jejž Podivín utíkaje pohodil, vyoral prý po dávných létech sedláček, a odnesl domů. Pojednou se mu ale ztratil, a nalezl jej opět na témž místě, a odnesl zase domů. Ztráta a nález opakovaly se ještě, což bylo sedláčkovi znamením, že si milostný obraz místečko na poli oblíbil.

I postavil tam kapličku, a obraz v ní zavěsil. Kaplička tato byla pak v 17. století stržena a na témž místě nákladem české šlechty nynější velebný chrám Panny Marie postaven; a k tomuto milostnému obrazu putují každoročně tisícové nábožných poutníků. —

Když se tělo sv. Václava z Boleslavi do Prahy přiváželo, staly se prý tyto dva divy.

Most nad potokem Rokytnicí pod Vysočany v tu dobu nenadálým rozvodněním byl stržen, a když kočí na voze sedící v rozpacích uvažovali, kterak by se bez úrazu na druhou stranu s povozem dostali, octli se pojednou za říčkou, a jeli udivení ku Praze dále.

Když pak jeli okolo věznice, nemohli zastaveným tu povozem hnouti s místa, ač přípřež rozmnožili. Teprv když duchovní tou cestou jdoucí za příčinu toho udával nespravedlivé odsouzení jistého chuďasa, kterýž nevinně v tuhých okovech byl v žaláři držán, a nyní jest propuštěn, ihned vůz s místa se pohnul a jako dříve lehko se dal táhnouti. —

Také založení kostela na Proseku u Prahy vzalo svůj původ z nadpřirozeného zjevení. Kníže Boleslav Pobožný, vraceje se jednou z pouti staroboleslavské, napaden byl v lese, kde nyní Prosek stojí, tak velikou mdlobou a ospalostí, že se nemohl na koni udržeti, slezl, a na zemi se položil, aby si zdřímnul.

Jak mile usnul, zjevil se mu sv. Václav, a přikázal mu, aby na tom místě vystavěti dal kostel. Procitnuv, poznamenal místo svého odpočinku kamenem a vyryl na něm znamení kříže. Navrátiv se do Prahy, poručil svým zřízencům, by se vydali na cestu týmž směrem, který jim naznačil, a hledali kámen, křížem poznamenaný, a tam aby stavěly kostel. I postavili tam kostel v slohu románském ke cti sv. Václava r. 970. Stojí podnes; obraz na oltáři připomíná tuto podivnou udalosť. —

Také v bitvách zjevoval se sv. Václav vojům českým a povzbuzoval je k udatnosti, tak že důvěřujíce v jeho pomoc vítězili.

— Když kníže Soběslav se nechtěl představiti před soud německého císaře Lothara, vtrhl tento r. 1126. zemskou branou na saských hranicích u Chlumce do Čech s velikým vojskem, a stateční Čechové postavili se proti němu.

Když vojska dne 18. února k boji se strojila, vzlétl od českého vojska veliký orel a křičel nápadné proti vojsku nepřátelskému, což Čechové za dobré znamení si vykládali. Hned na to rozvinul kněz Vít. knížecí kaplan, oděn brněním a přilbicí, jak tehdáž bylo v obyčeji, vysoko nad hlavou prapor sv. Vojtěcha na kopí sv. Václava, a volal před vojskem hlasitě: „Oj, milí bratři a tovaryši, mějte se statečně a udatné; hle, tamto vidím sv. Václava, sedícího na bílém koni a bílým rouchem oděného! Vizte, an se nad tím svatým kopím vznáší a bojuje s námi!“

Mnozí pak okolo něho volali, že také vidí sv. Václava bojovati. Bitva dopadla šťastně, české vojsko dosáhlo vítězství tak dokonalého, že nejen nepřítele na hlavu porazilo, ale i samého císaře Lothara s nejpřednějšími pány jeho zajalo. —

Také při vítězství u Kressenbrunnu, r. 1260. na Moravském poli nad Uhry dobytém, zjevil se sv. Václav a nadchl Čechy ku statečnosti. Král Přemysl Otakar II. stál tehdáž u prostřed svých železných mužů pod korouhví sv. Václava, když zrádný král uherský, nedodržev příměří, z nenadání útok na české vojsko učinil.

Den byl do té chvíle pošmurný, v tu chvíli ale vysvítilo slunce z oblaků a zatřpytila se korouhev sv. Václava jasně nad českým vojskem; pak vzletl nad nimi veliký pták, jasně bílý, a měl hlavu a šiji zlatou a stále poletoval za korouhví svatováclavskou; když pak započal boj, zdálo se mnohým, jakoby ten pták pomalu rostl, až byl tak veliký, že perutěmi svými přikrýval všechen zástup českého rytířstva.

To dodalo Čechům srdce, a zpívajíce : „Hospodine, pomiluj ny!“ dodělali se tehdáž vítězství největšího ze všech, co jich české letopisy pamatují.


Původní zdroj historického článku:
Příběhové svatých patronů českých - 1885, autor Jan Tykač.



datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
28. září 2022


Diskuze k článku „Jak se z knížete Václava stal svatý Václav a jaké zázraky tento patron české země vykonal?“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nabízíme v eshopu
Obchod.Bejvávalo.cz




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2022 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.