Česká šlechta za časů Rakousko-Uherska. Kdo z nich byl největší český vlastenec?

původně vyšlo: Česká šlechta, výklady časové i historické - 1918, autor Josef Holeček
Šlechtické rody, které kdysi měly majetek na území Čech a Moravy, jsou známé dodnes. Který z oněch rodů se ale nejvíc hlásil ke svému češství? Jak velkým vlastencem byl kníže Thurn-Taxis, kníže Lobkovic (Lobkowicz), hrabě Kolovrat (Kolowrat), hrabě Harrach nebo hrabě Kounic? Zajímavý text z roku 1918 vám prozradí, kdo ze zástupců české šlechty měl tehdy k Čechům skutečně nejblíže.


Kníže Jiří Lobkovic, hrabata Jan Harrach a Václav Kounic.

Zde nepřihlížíme k šlechtě nižší, úřadnické a k těm dobráčkům, kteří trpce pociťujíce, že český národ nemá šlechty, chtěli mu ji opatřiti ve vlastních osobách pomocí Krále z Dobré Vody a Vaška.

Zabýváme se pouze šlechtou vyšší, rodovitou. Podívejme se, kteří její členové se rozhodně hlásili k české národnosti.


Kníže Rudolf Thurn Taxis

V letech šedesátých byl to kníže Rudolf Thurn Taxis, doktor práv. Na skupinách českých výtečníků, jež tehdy v obrazech vydával Ruprecht Přecechtěl, neschází kn. Rudolf Thurn Taxis v čamaře s širokými prýmy a s černou bradou, jež pěkně slušela jeho otevřené, řekli bychom české tváři.

V národních kruzích českých byl velmi oblíben, ne tak u aristokratů. Kmen statků knížat Thurn Taxisů jest v Bavořích. Německý rod se ho zřekl, protože se počeštil, a nechal ho na holičkách, když měl finanční nezdary. Po osvobození Bulharů JUDr. kn. Rudolf Thurn Taxis stal se nejvyšším prokurátorem v jižním Bulharsku pod guvernérem Aleko-pašou. Tam jeho stopa pro nás mizí.

Odjížděje do Plovdiva, zanechal svou rodinu, také českou, v Těšíně, kde vychovatelem jeho nejstaršího syna byl Jaromír Hrubý, jenž ho připravil k maturitě, načež se odebral za stejným povoláním do Ruska. Při Jaromíru Hrubém netřeba zvláště podotýkati, že dal svému vychovanci jadrné, české vychování a hlubší, než by se mu dostati mohlo na veřejném ústavě.

Vychovatel odjel do Ruska a vychovanec do Prahy na universitu. Tehdy právě zřízena universita česká. Ale co jsme viděli? Mladý princ, jakmile byl zůstaven sám sobě, v okamžení se proměnil v Němce. Naturam si expellas furca, usque tamen recurret.

Dal se zapsat na universitu německou a do některého buršenšaftu, rval se po ulicích a hospodách a býval vůdcem svých komilitonů při takových výpravách. Po Praze se hned rozkřiklo, že štíhlý mladík, který burše vodí, umí dokonale česky a podle všeho je renegát.

Ale osobnost jeho zjistila teprve policie, když ho zatkla při pračce v noční místnosti posledního řádu. Lítost Pražanů z toho původu byla všeobecná, neboť popularita knížete Rudolfa Thurn Taxisa ještě se udržovala v paměti. Vrátiv se k němectví, princ buršák byl přijat svým rodem na milost a ztratil se z Prahy.


Hrabě Zdeněk Kolovrat

Kolem r. 1870 objevil se na poli české literatury dramatický básník hrabě Zdeněk Kolovrat. Vlastenecká kritika honem se ho chopila, aby ho chválami k české literatuře pevně připoutala. Jeho drama »Libuše« vyhlašováno přímo za plod genia.

Za několik let bylo zjištěno, že hr. Zdeněk Kolovrat se ozdobil cizím, plebejským peřím, aby si mohl zahráti na spisovatele a sláva jeho se rozplynula v nic. V letech osmdesátých i jeho vlastenectví bylo bráno v pochybnost, když svůj palác na Příkopě prodal Němci.


Kníže Jiří Lobkovic

Kníže Jiří Lobkovic, dlouholetý nejvyšší maršálek král. Českého, byl pýchou národa. Nikdo nebyl s to, aby obratněji řídil debaty v dvoujazyčném sněmu. Neunavně, nikdy jazykem nekobrtaje, opakoval německy každou větičku, každé slůvko, které byl promluvil česky.

Byl zosobněná jazyková rovnoprávnost a na české straně od něho nežádali více. Při tom byl vysoce vzdělaný a duchaplný. Jemu nebylo zapotřebí, aby mu placený občan vypracoval řeč nebo proslov, který měl veřejně přednésti. Proslov, kterým kdysi zahájil slavnostní schůzi v České Akademii, byl přímo klasickým kusem i formou, i obsahem.

Vědělo se, že úřadování na jeho panstvích vede se česky, a konečně tisíce lahví mělničiny z jeho sklepů, jež mají pouze české vignety i důkaz pravosti na zátkách, skonsumované denně jejími vlasteneckými ctiteli, podávaly důkaz češství knížete Jiří.

Ale ani Mělnický pán nikdy nedal se přistihnouti, aby promluvil na ulici po česku, šel-li s členy své rodiny. Aby i na ulici dragomanil česky a německy, to se nehodilo. Co bylo na místě v sněmovně jako důstojné, na ulici bylo by směšno. Proto mluvíval jen německy.

Nikdo na něj nezvolal »Mluvte česky!« ani tehdy, když obecenstvo, němčící na pražských ulicích bylo mimojdoucími upozorňováno těmi slovy, že mateřský jazyk není jen pro rodinný kruh anebo pro spolek, kterého jednací řeč jest česká, nýbrž také pro ulici a vůbec veřejnost. Bylo-liž by možno, aby se na ulicích Pešti objevil se svou rodinou uherský magnát a aby spolu rozmlouvali německy? Bylo by to možno u Poláků? Ani pomyšlení!


Hrabě Jan Harrach

Za věrného, a vždy osvědčeného Čecha platil také hr. Jan Harrach, dlouholetý předseda musejní společnosti král. Českého a Slovanské Besedy ve Vídni.

Protože si v Petrohradě zřídil sklad a prodej svého skla a dal podnět k založení spolku pro podporování návštěvy cizinců v Dalmacii, jež i tuto zemi slovanskou otevřela proudu vídeňské germanisace, připisovala se jeho národnímu uvědomění šířka, jaké u žádného jiného člena české šlechty nebylo.

Že se hrabě Jan Harrach nerozpakoval podepsati punktace, nebylo mu osobně zazlíváno. Když je podepsal Rieger, proč by je podepsati neměl hr. Harrach? Hle, jak nestejné požadavky máme ke svým lidem! ...

Nuž, a konec české slávy českého magnáta jest obyčejný. Umřel, českým národem byl oželen, české listy a kalendáře přinesly jeho podobiznu a životopis, Praha po něm pojmenovala jedno ze svých náměstí — a na harrachovských statcích vládne vlastní syn nebožtíkův a je Němec a dokonce urputný protivník Čechů!

Tak pěstují češti magnáti českou národnost ve svých rodinách, tak zabezpečují svému českému přesvědčení trvání ve svých dědicích a potomcích!


Hrabě Václav Kounic

Ale přece jsme měli ve vysoké aristokracii Čecha ryzího, upřímného a věrného, který byl jen Čechem a ničím jiným nechtěl ani být, ani se zdát.

Čech každým coulem, každou myšlenkou, každým přáním! Byl potomkem starého českého rodu a jeden z jeho předků proslavil se v 18. století jako rakouský státník v mezinárodní politice.

Žil po česku po celý život, domácnost jeho byla jen česká, jen v českých společnostech se pohyboval. Jen Češi tvořili kruh jeho přátel od mládí až do smrti.

Všecka polovičatá národní nerozhodnost byla mu cizí, a když byl činným politikem jako člen mladočeského poselstva na říšské radě, vždycky stál mezi těmi, kdo neznali kompromisů a žádali, aby se každé právo dostalo Čechům celé a nezkráceně, vědouce ze zkušenosti, kdo bere za vděk kusem práva, i ten kus bude mu po chvíli odňat nebo vyrván. Se světem a milovaným českým národem se rozloučil jako štědrý jeho mecenáš.

Tím pravým českým šlechticem byl hrabě Václav Kounic.

Ovšem, hraběti Václavovi dostalo se českého vychování už v dětství a vštípeno mu také české národní uvědomění péčí jeho matky hraběnky Eleonory, známé dobrodějné vlastenky, po níž zůstala v národě světlá památka. Hraběnka Eleonora Kounicová byla jediná česká šlechtična 19. století.

A také syn její Václav byl jediný svého druhu. Za studií na vyšší hospodářské škole táborské (nynější akademii) a na universitě, z níž si odnesl diplom doktora práv, učinil si přátelské známosti s mnohými mladými muži, kteří později vynikli v literatuře, politice i v praktickém hospodaření. Sám tvůrčího ducha neměl, ale vládl velmi jemným a vzdělaným zušlechtěným smyslem pro všechno krásné, o čemž svědčí úryvky z jeho korespondence z prvých let sedmdesátých, pokud byly uveřejněny.

Upozorňuju všechny, kdož dopisy hraběte Václava Kounice mají, aby je chovali jako důležitý dokument o osobnosti tohoto zvláštního a úcty hodného muže. Mnozí z nich už odešli na onen svět, ale korrespondence hr. Václava Kounice zajisté bude dobře chována rodinami jeho přátel z doby mládí. Přátelé jeho tehdy byli: J. V. Sládek, Ladislav Quis, Miroslav Krajník, Otakar Červinka, Alfred Bohutinský.

V letech osmdesátých žil v důvěrném přátelství s Ladislavem Stroupežnickým. Památce hr. Václava Kounice za jeho upřímnou lásku k národu, za jeho nefalšovaný český demokratism a za jeho štědrý odkaz české technice brněnské jsme povinni, abychom krásnou, charakternou jeho osobnost úplně vyjasnili sobě i svým potomkům.

Může-li se český národ právem pyšniti některým svým šlechticem z posledního století, je to hr. Václav Kounic. Ptáte-li se po jeho velkém skutku, kterým si trvalou úctu národa zasloužil, zdaž vám nepostačí, že on jediný z aristokracie úplně splynul s českým národem a s ním se ztotožnil, že, vytrhnuv se z prostředí, ve kterém se narodil, cele za své přijal naše snahy a ideály, s námi cítil každou radost i žal, s námi se rmoutil nad křivdami, kterými jsme zahrnováni, a s námi doufal v konečné vítězství našeho práva?

Řekl jsem, že se vytrhl z prostředí, ve kterém se narodil, aby mohl žiti plným českým životem. Tím zajisté nejprve zadost učinil své duši, ale nesmíme zneuznávati, že v tom odřeknutí byla velká osobní oběť, kterou přinesl svému národu, ale o které nikdy nemluvil a nechtěl, aby mluveno bylo.

Té oběti nepřinesl žádný jiný z české šlechty. Všichni ostatní si výše cení své rodové tradice a stavovské předsudky i styky s hrdou vrstvou společenskou, která dosud věří, že postačí naroditi se s rodovými přednostmi a k nim že žádných osobních zásluh přičiniti netřeba, aby šlechtici zajištěna byla všecka světská čest a sláva, bez níž by mu byl život poušti.

Hrabě Václav Kounic dvakrát se oženil, pokaždé s Češkou demokratického původu. S aristokratkou se oženiti nemohl, protože při ní by ukojeno nebylo jeho vášnivé češství, od něhož by nebyl ustoupil ani za vlásek. A mezi aristokratkami nebylo jediné, která by se k němu do páru fandila jako celá a neúchylná Češka. Obě manželství jsou nejjasnějším důkazem národního a demokratického charakteru hrab. Václava Kounice.

Co následuje z případu hr. Václava Kounice? Že český šlechtic naší doby, chce-li žiti skutečně po česku, musí se vymknouti ze společnosti svého stavu, kde českého života naprosto není. České srdce ve společnostech české aristokracie nedochází úkoje. To třeba míti na paměti.


Poznámka Bejvávalo.cz:
Šlechtické tituly a práva z nich vyplývající zrušil už jeden z prvních zákonů, přijatých v roce 1918 národním shromážděním. Jejich využívání se tak stalo nezákonným, hrozily za něj velké pokuta či dokonce vězení. Později byl zákaz rozšířen i na rodové erby.


Původní zdroj historického článku:
Česká šlechta, výklady časové i historické - 1918, autor Josef Holeček



datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
30. září 2022


Diskuze k článku „Česká šlechta za časů Rakousko-Uherska. Kdo z nich byl největší český vlastenec?“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nabízíme v eshopu
Obchod.Bejvávalo.cz




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2022 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.