Vincent Markiewicz.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Poslední z velké armády Napoleonovy.

Zdálo by se, že již nikdo z pamětníků epochální té doby bojů, jichž se účastnili všichni národové evropští, žiti nemůže.

A přece přinesly noviny tyto dny sensační zprávu, že jediný bojovník dosud žije! A my pospícháme, abychom čtenářstvu svému podali o tom obšírnější zprávu a přinesli i podobiznu vysoce zajímavé osobnosti té, kmeta více než stoletého.

Zde jméno jeho, jejž listy polské označují jako posledního z živých velké armády Napoleonovy. Vstoupil v řady velikého francouzského císaře, aby bojoval za věc své vlasti, když tento vedl své voje proti Rusku k osudné, přímo příšerné záhubě.

Jest to Vincent Markiewicz. Narodil se v Krakově r. 1794 a tamtéž studoval. Bylo mu sedmnácte roků, kdy pln nadšení pro dalekosáhlé záměry Napoleonovy přišel r. 1811 do Varšavy, kde tehda právě francouzská armáda se nalézala. Vstoupil jako praporečník do čestné gardy chevau-legerské a táhl se svým bataillonem na Moskvu.

Tento bataillon byl jediný, který zůstal celý, a připadla mu tudíž úloha hájiti pokud možno ústup zbytků veliké armády. Po přechodu Bereziny táhl dále se svou eskadronou až na bojiště Španělské a odtud zase k Lipsku. Čtyři koně tu pod ním klesli a on sám několikráte raněn.

Za svou chrabrost a oddanost stal se prvním důstojníkem císařské gardy a prsa jeho zdobil řád čestné legie. Napoleona provázel i v jeho pádu. Po nešťastné bitvě u Waterloo (roku 1815) byl jeho druhem na Sv. Heleně, než nepobyl s ním déle než rok, poněvadž anglická vláda obmezila družinu císařovu na počet nejmenší.

Markiewicz vrátiv se do Evropy, sloužil jako důstojník v polské armádě ve Varšavě u gardových jízdních myslivců, roku 1819 přestoupil od gardy ke čtvrtému bataillonu hulánskému a jmenován r. 1824 kapitánem. R. 1827 vstoupil do sboru aktivních veteránů a jmenován r. 1829 majorem toho sboru. Po kampani r. 1830—31 vrátil se do Krakova, na to se odebral do Paříže, kdež strávil deset roků.

Vstoupil do legie generála Visockiego, súčastnil se odboje maďarského roku 1848, sloužil jako gardový důstojník v armádě turecké, pak jej vidíme, jak v družině Garibaldiho bojuje za samostatnost Italie.

Teprve r. 1868 složil meč a jako kmet 74letý odebral se v zátiší do Krakova, kde se věnoval technickým studiím. Ztrativ všechny své příbuzné, vyhledal Varšavu, kde tráví z malé pense zbytek svého válečnictví věnovaného života.

Bydlí v třídě Lesczinskiho v malém domku. Příbytek jeho jest jediný pokojík. Stůl, lože a tlumok, jeho průvodce z tolika dobrodružných výprav, jest všechen jeho nábytek. Nemaje než jednu židli, stojí sám na vetchých svých nohou, chce-li usaditi hostě, který k němu zavítá.

Tělo jeho jest plno jizev způsobených tu sekem šavle, tu hrotem píky; čtyři jizvy jsou z postřelení. Mluví rád a s ohněm o příhodách svého života a ztratí-li sem tam nit vypravování, snadno se vrátí paměť jeho k hlavnímu pojmu, když přiměřenou otázkou jest upozorněn.

A pro všechno, co mluví, vyndavá ze svého tlumoku úřadně potvrzené doklady, své pasy, své průvodní listy.

Mnohý snad řekne: zajímavá osobnost! — Ba více. Úctyhodný rek.