Josef Kajetán Tyl - významný dramatik a autor české hymny

Josef Kajetán Tyl.

»Kde domov můj, kde vlast je má...?« Jistě každý Čech zná tato slova naší hymny, málokterý však ví, že tvůrcem jejím je prostý český člověk, Josef Kajetán Tyl.

Z duše jednoduché, avšak ryzí, bijící a cítící vřele pro českou zemi a pro český domov, vytryskla a roznesla se po všech zemích, kde rozléhá se krásné slovo české; roznesla se po všech těch zemích, k nimž cítil Tyl tak neobyčejnou lásku, která došla projevení v jednoduchých těchto slovech a právě takové melodii, kterou k nim napsal český hudebník Václav Škroup.

Prostí lidé to byli, kteří stvořili naši hymnu, zpívanou poprvé v Tylově veselohře »Fidlovačka« — ale památka jejich nezhynula. A sté narozeniny jednoho tvůrce její oslavili jsme dne 4. února t. r.

Dovedete se vmyslet o celé století zpět?

Sotva asi! To byly jiné poměry než dnes. Tehdy nemluvilo se všude tak česky jako nyní. Čeština byla pouze popelicí, odstrkovanou, vysmívanou popelicí, kdežto pyšnou, podporovanou a vším možným obdarovanou sestrou její byla němčina. Německy mluvili »páni«, česky pouze »chudáci«. A většina jich byla venku, v těch malých, nízkých chaloupkách, které daly nám už tolik světlých, velkých mužů.

Německé byly úřady, německá byla divadla, německé byly knihy a což hlavni — školy. Věru těžko bylo zůstat Čechem, natož vychovat své děti česky! To nebylo tak pohodlné jako dnes. K tomu bylo zapotřebí vůle, energie, obětavosti, a což hlavní — lásky k naši mateřštině. A tu měli pouze lidé prostí, lidé nezkažení, lidé chudí ale poctiví.

A z takových rodičů vzešli nám všichni naši buditelé, z takových rodičů narodil se i Tyl. Otec jeho, zprvu hudebník u vojenské posádky, vštípil synkovi svému lásku k hudbě a zpěvu a dal mu základy českého vychování. Když vychodil školu ve svém rodišti, poslán byl r. 1822. do Prahy na staroměstské gymnasium, na němž zůstal pět let, opustiv na radu J. Langra tuto »lednici škol pražských, kde po celý čas na kathedře ani slovo české nezavznělo« a odešel na další studia do Hradce Králové, kdež působením J. H. Pospíšila a professorů Klicpery a Chmely rozvíjel se čilý život vlastenecký. Za rok vrátil se do Prahy, studovat filosofii.

Byl-li již po celou dobu svých studií básnicky a spisovatelsky činným, vyvinul nyní teprve horečnou činnost, podporován a povzbuzován jsa ve svých ušlechtilých snahách vlastenecko-buditelských zejména Klicperou. Pokračování ve studiích bránil jednak značný hmotný nedostatek, jednak láska k divadlu. A ta jej vypudila z Prahy k divadelní společnosti Hilmerově, u níž setrval po dvě léta, načež se vrátil do Prahy a dosáhl místa jako účetní ve vojenské kanceláři, věnuje svůj volný čas divadlu a literatuře.

Roku 1833 ujal se Tyl redakce časopisu »Jindy a nyní«, zaměniv jeho jméno brzy v »Květy«, kolem nichž shromažďoval skoro všechny helletristy české. Vedle »Květů« vydával poučný časopis »Vlastimil« a »Pražského Posla« k poučení a zábavě nejširších lidových vrstev. Listy tyto určeny byly však větší měrou pro čtenářstvo městské než venkovské. Uznávaje potřebu listu výchovného, který by se obracel přímo k těm vrstvám, z nichž vyšel, k těm vrstvám, v nichž zapuštěn zdravý kořen budoucnosti českého národa, založil r. 1849 »Sedlské Noviny«, které však vinou nakladatelovou brzy zanikly.

Nejvíce svých sil věnoval Tyl divadlu, cítě asi dohře, že živé slovo, podporované gestem, scénickým effektem nebo hudbou, může vykonati největší kus obrodné práce. Z té příčiny založil divadelní společnost z mladých svých literárních přátel a přinutil ředitele stavovského divadla Stögra k uspořádání českých představení. Mezitím vzdal se Tyl svého místa ve vojenské kanceláři a věnoval se zcela divadlu, jmenován byv r. 1846 dramaturgem českých her, které řídil do r. 1851. Zbytečno snad je podotýkati, že súčastnil se s celou svou duši politického života a hnutí, jaké nastalo r. 1848, k němuž připravoval lid český nadšenými články časopiseckými a vlasteneckými spisy.

Ký div potom, že po nastalé reakci v letech padesátých známý žurnalista-vlastenec byl nucen opustiti Prahu, pronásledován jsa úřady a hledati si výživu jako ředitel kočující divadelní společnosti! A ta doba je jeho vlastním počátkem konce, neboť od r. 1851—56 nepřetržitě se bil se životem o skývu chleba, nucen jsa trpce a hořce si ji vydělávati. Listy jeho z této doby jsou jedním zoufalým výkřikem citlivého člověka, tísněného a dušeného hmotnými poměry, celým veřejným životem a osudem. Bojoval dlouho, bojoval trpce — a podlehl v zápase o skývu chleba, v ušlechtilé snaze, vzbuditi v lidu vědomí české, lásku k zemi a rodnému jazyku. Krutým bojem o život byly síly Tylovy podlomeny a on 11. července r. 1856 vydechl v Plzni naposledy.

Tyl byl jedním z buditelů českého národa. Buditelská činnost jeho jevila se, jak jsem se již zmínil, v hojné činnosti publicistické, žurnalistické a spisovatelské. Jako spisovatel vynikl zejména v novelle původní, vzaté z historie českého národa a hlavně ze života současného.

Historické povídky jeho vznikly pod silným vlivem rádce a přítele Tylova, V. K. Kliepery; romantika a sentimentalita této látky vábila obzvláště Tyla a tak povstaly jeho novelly: Vězeň v nové věži. Statný Beneda, Svátky na Vyšehradě atd. Na širším historickém základě založeny jsou jeho nejlepší novelly: Rozina Ruthardova, Kutnohorský dekret, Braniboři v Čechách a j. v. Za látku svých novellistických prací vybíral nejraději takové příběhy, jejichž myšlénkové ovzduší přibližovalo se cítění a duševnímu životu doby, ve které Tyl žil. Vkládáním národních myšlének a idejí do úst hrdin svých povídek plnil jeden ze svých obrodných úkolů nejen v historické povídce, ale i v pracech ze života současného. A tak možno nazvati Tyla prvním sociálním povídkářem českým.

Druhou část jeho původní spisovatelské tvorby tvoří povídky ze života současného, ponejvíce uměleckého a vlasteneckého, jak prozrazují již názvy jejich: Hudební dobrodruzi, Knihař vlastenec, Láska vlastenky. Láska básníkova, Láska vlastencova, Poslední Čech, Pouť českých umělců, Chudí lidé a j. v. — Ve všech těchto dnes poněkud naivních a sentimentálních povídkách, dobře však poučných pro obyčejný lid své doby, nabádal k poctivosti, lásce k rodné zemi a řeči, k pevnosti charakteru a k šíření humanních snah.

Tedy i jako belletrista nezapřel Tyl v sobě žurnalistu a propagoval ve svých spisech novellistickou či románovou formou to, co jindy hlásal v článcích svých novin. A dlužno vzdáti mu velkou chválu a čest za práci, kterou vykonal. I v ohledu jazykovém nemalých zásluh si získal, neboť vytvořil plynnou řeč konversační, která zbavena všech šroubovaností a násilností, plynula hladce, zvoníc ryzím kovem čistého zlata a dobrého srdce.

Ale nad tuto část spisovatelské jeho činnosti dlužno vyzvednouti Tyla jako dramatika. Tyla jako tvůrce lidových českých her divadelních.

Velká síla to byla, která pudila Tyla k prknům, jež znamenají svět, aby z nich hlásal své zásady, vyslovované ve všech jeho pracích. A jako u povídky, tak i zde začal s historií, vybíraje nejpřednější postavy z ní za hrdiny svých dramat. Tak vznikla romanticko-historická činohra: Vyhoň Dub, Čestmír, Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři a zejména Jan Hus, Drahomíra a Jan Žižka z Trocnova.

Zejména premiéra historické hry Jan Hus (26. prosince 1848) byla sensační události v Praze. Velmi oblíbené byly však tehdy i kusy ze života měšťanského a rodinného a tu Tyl napsal několik takových dramat, jako Paní Marjánka, Paličova dcera, Pražský flamendr, Bankrotář a Chudý kejklíř. Zejména Paličova dcera, nejlepší z nich, hraná i dnes na všech českých divadlech, je vzorem takového lidového kusu a staví Tyla po bok nejlepším spisovatelům cizím stejného genru. Ke jmenovaným již látkám přibral Tyl nový druh dramatické práce, hry pohádkové. Kdo by neznal »Strakonického dudáka«, »Jiříkovo vidění« nebo »Tvrdohlavou ženu?« — Ano, naše nejlepší lidové hry napsány byly před tolika roky — a hrají se po dnes! To jest nejlepší svědectví o jejich životnosti, pravdivosti a účinnosti. Působí-li dnes takovou silou, jak musily účinkovat tenkráte!

O to se Tylovi jednalo. Národ musil slyšet české slovo, měl-li se vzbuditi, neměl-li zahynouti. A jednoho svého buditele našel v Tylovi, buditele nadšeného, obětavého, horoucího. Své myšlénce obětoval celý svůj život, všechny své nejlepší síly. A odkaz jeho, vyplnivší své poslání, vzbuzuje úctu a obdiv tím větší, nemůžeme-li přehlédnouti majetkové a hmotné poměry, v nichž Tyl žil a pracoval. Vždyť nejedna jeho práce vznikla přes noc, během několika hodin. Bylo málo pracovníků a bylo mnoho látky a mnohých slov zapotřebí. Zvedl-li se národ náš k té výši, na níž se nalézá, nesmí se přehlédnouti práce a zásluha, kterou si o to získal prostý český člověk, Josef Kajetán Tyl.

A to uznání zásluhy a práce mějme na mysli, kdykoliv zanotujeme hymnu naši, dílo jeho ducha:

»Kde domov můj!«