Proč jsou ženy upovídanější než muži?

Na čaji.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Proč ženy tolik mluví?

Marcel Prévost rozhovořil se tyto dny ve feuilletonu svého pařížského žurnálu o tomto thematu vtipným, lehkým a živým svým způsobem.

Napřed dává k lepšímu anekdotu. V únoru totiž vzpomíná prý vždy starého sudího, který chodil k nim do domu a dával mu každoročně jako chlapci otázku: „Zdali pak víš, v kterém měsíci ženy nejmíň mluví?“ A malý Marcel pokaždé dělal, jakoby nevěděl, protože by byl prý jistě zarmoutil starého domácího přítele, kdyby byl sám odpověděl : „V únoru .. protože ten má jen 28 dnů.“

A potom upozorňuje na rozdíl, jaký bývá mezi kavárnou, kde muži kouří, pijí, čtou, hrají a ženskými salony v kavárnách, kde dámy nepotřebují vůbec nijaké zábavy, protože jen mluví a mluví. Při těch různých čajových dýcháncích je prý patrně i čaj i zákusky a všechno ostatní jenom dekorací. Ženy vůbec nejsou zvláštními milovnicemi jídla : „čaj“, na kterém by byly koláče z lepenky, také by jim stačil, jenom židle by bylo třeba tak rozestavili, aby bylo možno mluviti vždy in corpore, to jest všechny najednou . . .

Odkud pochází tento zvláštní rozdíl v potřebě mluvení mezi oběma pohlavími? ptá se pařížský causeur. Dle učených lidí v tom, že fysiologický střed mluveného slova je jiný u mužů a jiný u žen. Významný rozdíl jistě existuje : v timbru hlasovém. U vysokého a jemného hlasu ženy vychází slovo čiperně a hbitě z úst; mužský hluboký hlas nutí však pomalu se vydávati ze zásoby slov. Jsou tedy ženy od přírody pro hovor líp zařízeny.

Dále je tu rozdíl ve vychování. Muži jsou cvičeni již v mládí k mlčení : na střední škole, ve třídě i v hodině tělocviku. V dívčím pensionátu není tento příkaz tak přísný a především dříve přestává jeho platnost. A jakmile vyprší, nastává pro ženu život, ve kterém běžné zaměstnání nijak neutrpí trochou žvatlání.

Co dělají ženy? Starají se o domácnost, o šaty, o děti a při tom není zapotřebí míti ústa stále zavřena. A nejen to! Představte si, jak by se dalo malé dítě vychovati, kdyby s ním matka sama nežvatlala. Tu je stále potřebí slov, bez plánu mluvených slov; třeba věty a myšlenky neunavně opakovati, aby malý tvor si osvojil zásobu slov a myšlenek.

My mužové, praví Prévost, máme co děkovati jen svým matkám a chůvám, že vůbec umíme mluviti. Ale my máme ještě jiný důvod býti shovívavými: vždyť sami pobízíme ženy, aby žvatlaly a rádi tomu nasloucháme. Jen když má žena hezká ústa, co z nich vychází, je nám lhostejno.

Mladá a hezká žena smí v naší přítomnosti mluviti jak dlouho se jí zlíbí, nepotřebuje vůbec nic říci a muž přece řekne, že má něhu a je duchaplná. Hůř je ovšem, sestárne-li pomalu žena, zbaví-li ji léta svěžesti, ale nepozbude-li současně talentu povídavosti. Tu jednoho dne mladí mužové řeknou: To je protivná husa ! Ale vrstevníci dámy mohli by jim odpověděti : Mluvila tytéž hlouposti již před dvacíti lety, ale tenkráte se to ovšem líbilo !

Povídavost žen je tedy vysvětlitelna, ale je chybou, především proto, že má nepříjemné následky. Povídání bez ladu a skladu nedovoluje ženě, aby logicky myslila. Žvatlavá žena myslí jen, když mluví a to je ovšem špatný způsob myšlení. Slovo je krátké a rychlé a řídí-li se myšlenka podle něho, pak se stane povrchní, ba není to vůbec myšlenka. Jen z mlčení může myšlenka vyniknouti.

Autor, který v tolika románech a povídkách ženské slabosti oslavoval, stává se tedy moralistou, ačkoli povídavost je jistě necnost žen nejmenší. Ptá se také, jak by se dalo prakticky bojovati proti tomuto hříchu a vzpomíná, že před lety asi tři sta dam nejlepší společnosti v Novém Yorku složilo svatou přísahu, že tři dny a tři noci nepromluví ani slova.

Divadlem tohoto velikého půstu byl nějaký klášter, kde se ubytovaly. Zdali dámy slovo — pardon! — mlčení dodržely, není známo, ale splnily-li je opravdu, pak je podezřívá spisovatel, že po skončené zkoušce došlo k hroznému výbuchu povídavosti, která trvala bezpochyby zase třikrát čtyřiadvacet hodin.

Spíše by se odporučovalo, aby mladá dívka zvykala si zavčas chvilkám mlčení; vychovatelky měly by odvykati dívky hlavně, aby nemluvily ve společnosti všechny najednou. Takový rozumný učitel nebo učitelka řekla žvatlavým mladým dívenkám :

Poslouchejte milé dámy učte se každý den, napřed čtvrt, pak půl hodiny, pak celou hodinu mlčení a samotě! Samotě, kde byste mohly přemýšleti a ne mluviti.

A jestliže někdy nějaké slovo chce s vašich krásných rtíků seskočiti, zadržte je, udělejte několik vteřin pausu. Tím sice obětujete několik pádných a smělých odpovědí. Ale zbude vám jich ještě dost a touto disciplinou vaše konversace nabude svalů a nervů, aniž by pozbyla živosti a ostatních svých půvabů !