Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   •   samolepky na stěnu Pieris.cz   •   magazín Příroda.cz   •   plastikové modely Plastikáče.cz   •   převod PDF na GIF animace DraGIF.cz

Jenda Hofman - Sokol, letec a vlastenec, který za naši zem položil život
původně vyšlo: Věstník sokolský 1928, autor Dr. Jan Skalický.

Historie je plná osobností, na které se ale časem téměř zapomenulo. Jedním z nich je i letec Jan Hofman, kterého vám detailně přiblíží článek z roku 1928.


Památce Jendy Hofmana, Sokola, dobrovolce a letce.

V neděli 18. března v památném museu Památníku Odboje v Troji konala se pietni, dojemná slavnost. Kolem urny s popelem Jendy Hofmana, jednoho z prvních dobrovolníků našich a prvních letců, shromáždili se jeho přátelé, aby v hlubokém pohnutí a v oddané úctě vzdali hold památce jeho krásného, nádherného života, který přinesl v obět za svobodu své rodné země.

Mezi přítomnými byli jeho přátelé z blízka i z dálky, jeho kamarádi z francouzského vojska, jeho bratři ze sokolských řad, jeho příbuzní a — jeho stařičký, věkem zlomený sice, ale při tom stále statečný a hrdý otec. Ti všichni, věnci a květy Vyplnili prostory kolem stolku, na němž pod skříženými prapory našich vítězných dobrovolnických regimentů spočívala prostičká urna s jeho popelem. Byla neděle, jasná, krásná, prozářená již radostmi blížícího se jara. Byla neděle připomínající onu tragickou chvíli před jedenácti lety, kdy asi v téže hodině Jenda Hofman podstoupil poslední svůj vítězný boj, aby se z něho již nevrátil.

Kdo byl Jenda Hofman a proč zvláště v jubilejních dnech Republiky máme si připomínati zářný příklad jeho života?

Pochází z východních Čech, z rodiny nezámožné, tvrdě, ale poctivě bojující za vezdejší chléb. Ještě ve svém mládí pozná, jak život dovede být těžký. Chudý sice, ale poctivý a hrdý jeho otec vychovává ho spartánsky. Jenda již v těchto chvílích, kdy stíny starostí zachmuřovaly jeho dětské horizonty, utíká se do polí, luk a lesů, aby zde v náručí přírody hleděl napojiti se radostmi a štěstím, jež mu skýtala. Příroda, toť jeho království, tam hledá osvěžení, sílu a radost ze života. Příroda, toť chrám, kam se vždy bude uchylovati v hodinách nejtěžších.

Vyučí se kožešnictví, pracuje na různých místech a odchází konečně do Prahy, kde v kterési přízemní dílně na Můstku velmi těžce pracuje. Zdraví jeho je nevalné, dědictví to snad po nemocné matce, kterou záhy ztratil. V zlých podzimních dnech i za časného jara pravidelně prodělává těžké horečky, ale již tehdy silnou svou vůlí k životu bojuje proti těmto vrozeným indisposicím a jakmile může, utíká se ven do přírody, aby se nadýchal zdravého vzduchu a dal se prozářiti jasem slunce. Chodí do Sokola, snaží se být zdravým a silným, jakoby tušil, že se musí zachovati a připraviti se pro pozdější důležité dny svého života.

Za tohoto pražského pobytu v jeho nitru protínají se dva veliké myšlenkové proudy. Byl prostým dělníkem, poznal bídu i hlad a musel velmi těžce pracovat. Ve volných chvílích mnoho čte o sociálních problémech, které sám při tom prožívá. Nechápe dobře všechno to, co se mu dostane do rukou, ale cítí obtíž a složitost sociálních doktrín, jež tak těžce ve své realitě doléhají na jeho duši a na jeho kamarády. Vedle toho od časného mládí je Sokolem a sokolská výchova pěstí v něm smysl pro organisaci a pořádek, pro zdraví a sílu jedince i národa, pro rovnost a bratrství a živí v něm silnou víru v lepší svobodné jeho příští. Idea socialismu a prostředí, v němž jako dělník žije, přibližují mu snahy po povznesení vrstev sociálně utlačených a živí v něm zájem pro jich boj a odpor proti všemu, co je pouze povýšeným třídnictvím. A tak i později, když průběhem času vše to v něm uzraje a se prohloubí, tyto dvě silné myšlenkové složky naplňují jeho nitro a vyrovnávají se v blahodárný tvůrčí souzvuk. V rozhodnou chvíli klade si otázku ceny svého života: Proč se neobětovat i, aby u nás, v naší zemi mohl národ žiti svobodně v království míru? Myslí v první řadě na utlačené a ponížené, ale je šťasten a jasně si uvědomuje, že u nás není to jen touha po sociální rovnosti a lepším životě, nýbrž že to je spolu boj o naší národní svobodu.

Z Prahy odchází brzy do ciziny a zaměřuje nejdříve do Švýcar. Zajede si na místa, která jsou posvátná pro nás vzpomínkou na Mistra Jana Husa. Obraz tohoto velkého Čecha naplňuje jeho duši, která září hlubokou, živelnou láskou ke všemu tomu, zač On položil svůj život. V albu Jendově, které si pořídil v této době, vidíme fotografie všech míst, kudy Jan Hus a jeho přítel Jeroným Pražský kráčeli. Co asi táhlo mladou, vznětlivou duší Jendy Hofmana, když v pohnutí a přemítání se zastavil před Husovým památníkem a když si uvědomil celou tu tragedii i slávu jeho života? Tolik je jisto, že vzpomínka na Mistra Jana Husa, vzpomínka na jeho učení, na jeho skvělý příklad odvahy, statečnosti a vytrvalosti jiti za pravdou a hájiti ji až do konce, milovati svůj národ a proň všechno obětovati, šla s Jendou Hofmanem celým jeho životem.

Vzpomínám si s jakou pietou Jenda Hofman organisoval v červenci r. 1914, tedy krátce před válkou, Husovu slavnost v pařížském Sokole. A později, když již byl na frontě, nebylo roku, aby si nevzpomněl, že bylo nebo brzy bude 6. července. »Ano, vzpomínal jsem na 6., na loňskou oslavu Husovu«, píše mi v r. 1915, vzpomínal jsem na Vás, na všecky, co v tom sále Palais Royal byli přítomni. A tak všecky ty známé v mysli přecházím. Kolik jich žije? A tak zalétá má mysl tam, k té hromadě ssutin, kterým se ještě říká Targette nebo Souchez, kde na polích roste jen tráva a tu a tam nějaký květ rudého máku nebo sedmikrásy, a kde leží naši hoši, mrtví se zmlklými touhami v duších viděti svobodné Čechy. Ano, ani to, ani to, jim není dopřáno.

A tak vzpomínám na ty doma u nás, kteří jsou bez starosti o své děti, »vždyť jsou ve Francii, bez nutné povinnosti jít vraždit« a kteří netuší, že ty děti se již nevrátí. Proto chtěl bych mít sílu silnější všech, chtěl bych zarazit to odsouzení k smrti, tak dobrovolné, jako vznešené, jichž poslední výkřik je zdrcujícím, zaryje se v srdce a nikdo ho nesmaže a nikdy nevymizí, leda že bych tam též zůstal s těmi druhými, na polích, na nichž kvetou krvavé máky a jež nasyceny krví, mladou, žhavou krví, dají sílu žitům, chlebům lidstva. Takové mám vzpomínky na 6. a říkám si: »Dovedl On umřití za pravdu slova — dovedeme i my umříti za naši svobodinku. Ale bude ? Ano, bude, musí. — A přes ty útrapy fysické a morální, jež tak zkoušíme, zůstaneme a zemřeme neústupní, tvrdí, byť i nepochopení a neuznáni.« V tomto dopise je vše, co nashromáždilo se v duši Jendově: štěstí, Vzpomínky, vědomí bratrské solidarity, měkký, dojemný ton soucitu a bezmezná láska k otčině, hrdá, tvrdá vůle jiti až do konce cestou vykoupení.

Ze Švýcar zajíždí v r. 1912 na Sokolský slet do Prahy a zde jako v předtuše velkých budoucích dnů čerpá nejen nových sil, nýbrž — to je hlavní — ve velké národní sokolské manifestaci uvědomí si rozmach a sílu svého národa a odnáší si z ní hlubokou, neochvějnou důvěru v jeho budoucnost. Sokolství bylo pro něho skvělým, silným, krásným výrazem odhodlané, uvědomělé a bojovné duše národa, která nikdy nepřestala doufat v jeho svobodu a národ k ní po desetiletí vedla a dovedla.

Jako na jiných frontách, tak i ve Francii idea sokolská vedla naše hochy do boje. Po dlouhá léta od dětských chvil připravovala jejich mysl a jejich duše pro hodinu, která povolá je k povinnosti nejvyšší. Vedle fysických hodnot, jež tolik se uplatnily, bylo to morální velké skvělé vítězství, jež v prvních dnech války slavila. Příkaz bratrství, solidarity, discipliny, příkaz oddané, hluboké a žádné oběti se nelekající lásky k vlasti, ozval se při prvním zavznění polnice a srazil v jednotný šik pod sokolským praporem bratry, rozptýlené po všech končinách Francie. Ve sražených řadách jdou pařížskými ulicemi, sokolské písně zaznívají do jásavých zvuků vítězné Marseillesy, jako v symbolu procházejí náměstím Svornosti — Place de la Concorde, — aby v úctě sklonili sokolské prapory před symbolickými sochami Štrassburku a pak ocitají se na Invalidovně, aby jako jedno tělo a jedna duše přihlásili še do francouzské armády. A ani později, když jsou již na frontě a tvoří samostatnou českou setninu »Nazdar«, nemohou zapomenouti, že jsou především Sokolové.

Jenda Hofman ve svém deníku k 28. III. 1915 vykresluje v krátkých, úsečných větách, řekl bych jak v sokolských povelech, tento roztomilý obrázek o životě našich Sokolíků: »Neděle. Dni u kanálu utíkají za veselé práce v jarním slunci. Rovnáme půdu před baráky. Hoši zahradníci vysazují koberce z mechu. Nám Sokolům vrátila se touha po cvičení, po rušném živ o. tě a po našich prostných, vypadá to zde jakové včelnici. Hoši hrají kopanou, míč si zrobili z hadru »Košťálníci« (zahradníci) si již urobili lva a Coq Gaulois (kohouta galského). Všichni od kanálu chodí se dívat na nás. Takový je život zde u kanálu na jaře, tož, oč. veselejší to bude v tranších první linie.«

A za měsíc na to čteme v jeho deníku jakoby v pokračování novou zmínku: »Těším se jedině jarem. Zdravíme slunce sokolským cvičením urostlých těl, jež hrozí chytnouti jásavým plamenem mladistvé své síly. Vzpomínám na domov, otce, rodinu a Cechy, vlast nám tak drahou a milou. Právě dnes se dozvídám z novin, že zase řady našich hochů byly postříleny, poněvadž nechtěli jiti proti Rusům a — že Praha se bouří. Tolik vzpomínek vyvolá takový večer na kopci nad Verseney, zraky upřeny za vrcholky stromů — k nám daleko, za ně daleko letí pozdrav můj — k tobě národe, k tobě milá vlasti.«

A když pak 9. května r. 1915 česká setnina »Nazdar« na dané znamení vyrazí ze zákopů, toť sokolské šiky jdou, každý z hochů jak bleskem si uvědomuje celou tu krásu skvělého, jedinečného nástupu a pocítí, že této síle, tomuto nadšení, této vlně živé, nezdolné odvahy nic nemůže odolat i.. Setnina »Nazdar« také skvěle vítězí.

Náš Sokol Jenda Hofman ze Švýcar odjíždí na krátký čas do Mnichova, kde seskupuje kolem sebe asi tucet dobrých kamarádů, jimž později dána přezdívka »Mnichováčků« a kteří v setnině »Nazdar« tvoří svůj vlastní kroužek. Po Mnichovu přijde Paříž, která jej tolik lákala a kterou tolik miloval pro její krásu, pro její minulost politickou i kulturní, pro její staleté boje, jimiž razila cestu novému pojetí lidství. Cítí, jak zde bude šťasten, jak zde bude moci pracovati a znova se vnitřně obohatiti. Také materielně stojí si již lépe, najímá si s jedním ze svých kamarádů vilku v okolí pařížském, kde ve štěstí a radosti tráví své volné chvíle. Je to znova ohlas jeho volání po vzduchu, po slunci, po přírodě, ohlas jeho touhy býti zdráv, býti silným, zdatným Sokolem.

Přichází válka. Zatřásla Francií, zatřásla každým z nás. Jendovi jedno bylo jasno : Musí konati svojí národní, sokolskou povinnost. Sám je antimilitaristem, celým svým životem i založením je veden k tomu, aby kolem sebe šířil úsměv, radost, přátelství. Je odpůrcem násilí, nenávidí vraždění, jimž mu je kterákoliv válka. Bojuje sám se sebou, avšak vždy a hned zvítězí pocit povinnosti, kategorický příkaz jít za hlasem srdce, za hlasem svědomí. Jde rád na vojnu. Uvědomuje si, že to je pro vysoké ideály a pro lepší budoucnost rodné země. Svým rodičům posílá o tom překrásný dopis:

»Píši z vojny. Víte, co se sběhlo za chumelenici v Evropě — historická věc — boření starých států, utlačovatelů, tyranů — a osvobození, tak jako vy doma od Němců. Býti svobodni doma, to mám pořád na mysli a to je to, co mne jako tři sta jiných bratří Cechů přivedlo do francouzské armády. Ne umřít, ale bojovat za svobodu! Jsou to již dva měsíce, co vypukla válka — a my jsme zde šestý týden! Šest neděl perného výcviku v horách na jihu Francie a na severu od Španěl. Jsme u moře, zrají fíky, rostou palmy a přesto, že je už říjen je pořád teplo a krásně. Teda naše svoboda nás přivedla do armády. Jsme dnes připraveni a snad tento týden odjedeme na frontu. Nevíme, vrátíme-li se. Nejsem-li doma, tak tadyhle můj poslední dopis ode mne! A neželte příliš. My sami těžko budem umírat na cizí půdě, třebas přátelské! Jednu věc máme všichni na mysli: Jen aby Čechy byly za to svobodné.

Nechceme umřít, ale bojovat v mysli vlast a svobodu. Vím a věřím Vám, že je škoda mládí a života, ale věřte, že i já těsně před bitvou i v linii ohně věřím, že se vrátím. Nikdo snad nemá tak rád život jako já — a pak ten náš milý domov! Nevrátím-li se, tak vás prosím, nermuťte se a neželte. Vy tatínku, pravda, měl jste jenom mne, jednoho kluka; vím, že jsem byl vaše všechna naděje a vaše chlouba, vím a cítím tu vaši lásku ke mně a věřte, že jsem chtěl po celý život vám dělati čest, vám jsem chtěl vaše stáří učinit klidným a radostným, vždyť veškerá ta láska byla jen k vám; ani neplačte, buďte hrdý, že jste měl syna, který za cenu svobody své vlasti šel do boje — a padl. Padl jako francouzský voják, ale srdcem a hlavou Čech až do posledního vzdechu. Maminko, vy jste mně nahradila pokud možno vše, co dětem může dát matka. Mám i pro vás, jakož i pro moje, sestry v srdci svoje místo. A vy švagři, zůstali-li jste, řekněte svým dětem, ať si váží a nedají si vžiti svobodu, za kterou strejda v cizině umřel.«

Tak on chápal své vojenské poslání. Rozhodl se a je připraven k boji za cenu, kterou uznává za nejsvětější, za cenu svobody své rodné země. »Celým svým kulturním národním životem« — poznamenává ve svém válečném deníku — »jsme vychováni k odboji, takže ani není jiného východiska, ani nebylo a nebude než boj. Buď budeme žít doma životem volným svobodných lidí, anebo padnem. Neb co by bylo do žití, nemoci se nikdy vrátit k nám? Nepřijal bych nikdy nic od jiných. Zůstal bych třeba po celý život tím toulajícím se světem — nenáviděným — opovrhovaným, protože bez národa, bez vlasti, ale hrdý na ten zbytek češství — hrdý, třeba žebrák nebo tulák, že jsem Čech. Ale ne, ani to se nestane. Věřím, že se vrátím, políbím tu zemi a uvidím se doma a uvidím svobodu národa.«

Kolik hluboké lásky k otčině je v těchto slovech, kolik oddanosti pro velký národní úkol, kolik vytrvalosti a kolik hrdosti a víry ve šťastný konec zápasu!

Jenda Hofman jako voják prodělal vše to, čím žil náš dobrovolec ve Francii. Prvý výcvik v Bayonu, zákopový boj v Champagni, skvělý útok 9. května 1915 v pláních artojských se setninou »Nazdar« a pak ranění 16. června u Neuville St. Waast.

V důsledcích svého zranění je uznán za neschopna pro službu u pěchoty. Tu naskytne se mu příležitost, aby se přihlásil do aviatiky. Generál Štefánik přijíždí do Lyonu, aby se svolením francouzské vlády vybral několik našich hochů do leteckých škol. Je nutno zdůrazniti význam tohoto rozhodnutí. Bylo to v době, kdy již platil zákon Berangerův, který zakazoval přijímání nových dobrovolníků cizích příslušníků do francouzské armády. Po zlých zkušenostech francouzské velení vydává příkaz, aby ke službám, jež zvlášť vyžadují důvěry a spolehlivosti, nebyli vybíráni ani cizinci, kteří již jsou v armádě.

Dostalo-li se tedy Štefánikovi dovolení, aby mohl utvořiti československou leteckou eskadrilu, byl to krásný důkaz uznání našim dobrovolníkům ve Francii a spolu i doklad, jaké vážnosti sám Štefánik se těšil u francouzských autorit. Pro Jendu Hofmana tím, že je přijat do aviatiky, nastává nový život. Není sice příliš zdráv, zlobí ho srdce a stěžuje si, že není dosti klidným. A přece tolik touží, aby mohl zase býti užitečným, aby mohl zase jiti za hochy, kteří tam na severu krvácejí a jeden za druhým klesá. Toto uchylování se k nezlomné vůli chtíti výtrvati až do konce, provází jej celým výcvikem, který prodělá u letectva. Stokrát klesá na mysli, je deprimován svými neúspěchy, je nešťasten, že nepostupuje tak rychle, jak by si přál, ale znovu se vzchopuje, aby dosáhl vytčeného cíle. Stává se pilotem a odjíždí počátkem února r. 1917 na frontu k eskadrile č. 80.

Vyplnil se jeho dávný sen, je dovršen úděl jeho života: může letět, letět výš a výš až k metě nejvyšší — tam se otevírá výhled do země zaslíbené, která přijme s radostí a pohnutím zdárné své syny v hodině vítězství. Osud přivádí jej opět do krajiny remešské, kde se setninou »Nazdar« prodělal první dny války, nedopřál mu však, aby byla vyplněna největší a nejsvětější touha jeho života, aby na svém »Sokolu« — tak totiž nazval svůj aparát, mohl zaletěti do svobodné, rodné země, jejíž známý čtyřhran hor tolik vyhlížel z modrých výšin, do nichž tak často zaměřil.

Přiblížilo se osudné nedělní ráno 18. března r. 1917. Na francouzském úseku fronty v okolí Remeše připravovala se nová ofensiva. Šestá armáda, k níž patřila Jendova eskadrilla, měla za úkol vykonat, pokud možno nepozorovaně, všechny potřebné přípravy k útoku. V důsledcích toho bylo přikázáno leteckým skupinám, aby zvýšily svoji pozornost a bedlivě střežily nepřátelské letce, kteří se pokoušeli překročiti linii a sledovati postup připravovaného útoku. Také letka č. 80, k níž byl přidělen Hofman, byla stále v pozoru.

Jasné ráno přímo vybízelo naše hochy k letům. Tentokráte však nebyly to bezstarostné výlety do modravých výšin vstříc rozzářenému slunci, tentokráte pozorné oko letcovo upíralo se ve vzdálený .horizont, odkudž každou chvíli mohl se objeviti nepřátelský letec. Již od rána bylo pozorovati zvýšenou činnost německých letadel. Bylo nutno pomýšleti na intensivní protiobranu. Jenda Hofman dostává rozkaz, aby vzlétl. O 9. hodině ocitá se nad remešským krajem. V 9'45 hod. ve výšce asi 3000 m spatřil několik německých avionů, které snaží se přejiti francouzskou linii. Jako vždy Jenda neváhá před nebezpečenstvími.

Ačkoliv je sám na svém letadle a má před sebou dvoumístné německé aparáty plně obsazené, odvážně vrhá se na ně a zvlášť jednoho z nich zasypává střelami ze svého kulometu. Němec odpovídá a snaží se manévrovati tak, aby unikl jeho střelám. Při tomto manévru aparáty dostanou se tak blízko k sobě, že srážka je nevyhnutelná. Jedno křídlo německého stroje se odděluje a letoun řítí se k zemi. Hofmanův však aparát je příliš poškozen, než aby jeho odvážný pilot mohl jej udržeti ve vzduchu. Přes všechno úsilí toho nedocílí a padá rovněž k zemi na jižním okraji vesničky Roucy nedaleko od své oběti. Náraz byl prudký — Jenda je mrtev.

Kapitán Glaize, který velel eskadrille č. 80 a který nám zaznamenal tyto poslední okamžiky Jendovy a popsal jeho dramatické utkání s nepřítelem, poznamenává, že v Hofmanovi ztratil jednoho z nejstatečnějších svých pilotů. Vzdává čest jeho odvaze a zvlášť zdůrazňuje, jakou úctu všichni k němu chovali : »Byl to muž, jenž znal svoji povinnost a při tom zůstal skromný, jako každý pravý hrdina.«

Tak skončil Jenda Hofman svůj bohatý, krásný život ve svých 27 letech. Umírá na prahu jara v září ranního slunce, jímž se opíjel, v modrém nekonečnu, po němž tolik toužil. Umírá nádhernou smrtí, svým žárlivým děsným objetím drtě svého soka. Byl pohřben ve vesničce Roucy, na místním malém hřbitově ve stínu mohutných stromů, jichž šumotu již za mladých let učil se rozuměti. Pohřeb byl prostičký a smutný: Několik vojínů z nejbližších zákopů v polní výzbroji, hrstka vesničanů, kteří zbyli a pak kamarádi z eskadrily. Vše odbylo se po vojensku, krátce, stručně, jak chvíle a blízkost fronty toho vyžadovala. Kapitán Glaize pronáší v pohnutí několik slov na rozloučenou a v jeho proslov zaléhá hukot motorů letadel jeho přátel, jež krouží nad otevřeným hrobem. V dálce zaznívají výbuchy granátů, jediná to hudba, která v pochmůrném tempu měří čas a béře životy. Péčí jeho kamarádů hrob je krásně upraven, kolem postavena mříž a na ni připevněna pamětní deska.

V tyto dny v jubilejním roce republiky urna s jeho popelem vrátila se do rodné země, aby v jedenáctý výroční den jeho hrdinné smrti byla uložena na čestném místě v museu Památníku odboje. Jenda Hofman si plně zasluhuje tuto poctu. Jeho život, toť krásný, bohatý odkaz mužného odhodlání a nejvyšší vypětí vůle a síly dojiti za každou cenu na dlouhé a těžké cestě, po které kráčeli jsme za vítězstvím naší věci. Byl Sokolem, dobrovolcem a posléze 1etcem, který nikdy neměl nic jiného na mysli, než být užitečným svému národu a lidstvu. Byl to Sokol zlatého, velkého srdce, které žilo jen hluboké lásce k rodné zemi a neochvějné víře v její svobodu.

A jeho odkaz? V nejbližších dnech vyjde nákladem »Činu« jeho válečný deník, v němž uložil zkazky svého krásného, bohatého života. V něm zpovídá se ze všech svých radostí, nadějí i smutků, které prošly jeho duší, v něm nalézáme doklad za dokladem jeho hluboké, nekonečné víry ve šťastný výsledek našich bojů. Věřil, že se vrátí, ale nedopřeje-li mu to osud, tu připomíná svým drahým, aby vážili si své svobody a nedali si ji za nic na světě vzít. To musíme míti na mysli a budeme-li tak činiti, nejlépe uctíme jeho památku.

Jenda Hofman, Sokol a legionář — toť symbol československého legionářstva. Jeho celý život jako v před určení vyvíjel se tak, aby v danou chvíli mohl platně zasáhnouti v rozhodující hře o náš osud.

Jenda Hofman ukazuje nám všem cestu do nového života, po kterém tolik toužil, který nám připravil, do něhož však sám již nevkročil. Svoboda ukládá nám nové a těžké povinnosti. Být opravdu svobodným, to znamená uměti denně získávati si každým slovem, každým skutkem, celým svým životem, celou svou prací tuto svobodu, kterou Jenda Hofman a všichni ti jeho známí i neznámí bratři svými životy vykoupili.

Jeho deník, o němž jsem se již zmínil, — toť brevíř, v němž budeme listovati v dobách šťastných a — v dobách únavy a zmatku načerpáme nových sil a nové odvahy. Sokolstvo, toto velké, skvělé národní družstvo, do jehož řad Jenda tak hrdě se vždy hlásil, ať ve všech svých generacích zachová ve vděčné památce odkaz života Jendova. Byl platným účastníkem naší národní revoluce. Ochraňujme věrně, oddaně, statečně a bratrsky její drahý odkaz a odevzdejme jej neporušen těm, kteří přijdou po nás. V tomto smyslu slova Sokol Jenda Hofman nikdy nezemřel.



původ historického článku:
Věstník sokolský 1928, autor Dr. Jan Skalický.


datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
19. listopadu 2018



Debata k článku 'Jenda Hofman - Sokol, letec a vlastenec, který za naši zem položil život'





Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání včetně původních obrázků.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu ani opravovány původní překlepy.

Pokud chcete náš obsah převzít nebo máte zájem u nás zveřejnit svůj PR článek, tak nás prosím kontaktujte.

© 2011 - 2019 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.



Naše další projekty:

Zajímavé odkazy: Webhosting, Aplus Hotel - levné ubytování v Praze

Chcete zde být také uvedeni? Kontaktujte nás.