Vánoční výzva z roku 1901 k pomoci lidem v nouzi

původně vyšlo: Národní listy - 1901, autor neuveden.
Vánoce nám často připomínají, že by bychom měli pomáhat rodinám, které nemají tolik štěstí jako my. Nejinak tomu bylo i v roce 1901. Dobový text vám přináší jak zajímavou výzvu k pomoci, tak i seznam rodin, které tehdy takovou pomoc životně nutně potřebovali.


Lidem srdce dobrého a štědré ruky.

V několika dnech zazáří tisíce oken jakous kouzelnou září stromků vánočních, tisíce srdcí drobných zajásá a tolik a tolik myslí dospělých zaplesá s nimi.

V té chvíli vzruchu a šumu slavnostního, v těch dnech plesu nad zrozením Toho, jehož láska neskonalá spasili chtěla všecky a ne jen několik vyvolených, v té chvíli jásavé vřavy — kdože slyšeti bude výkřiky bídy, té nezměrné, úplně hladové bídy, jež žije často jen na krok od takových komnat zámožných, té bídy zoufalé a tak beznadějné, že tolik šťastnějších ni v myšlenkách svých nemá o tom potuchy.

Zalehne mnohý ten výkřik, ač ostrý zde, onde jen studem tlumený, ale vždy neskonale teskný a žalující, a zalétne často bez povšimnutí, ač hořkou a velikou jest obžalobou našich poměrů společenských a zalehl by tím spíše v plesu dnů svátečních, kdyby především ti, na nichž jest, sloužili celé veřejnosti, upozorněním svým a přímluvou svojí nedodali mu síly a pronikavosti.

Přímluvu takou, vroucí právě tak, jak hlubokou jest bída prosebníků i my zde pronášíme! Co zalehlo hlasů úpěnlivých i do redakce naší! Co dítek bude, jež místo reje skočného kol bohatého stromku mrznouti budou u svatvečer nastávající v jizbách, ne, v doupatech podzemních i nadzemních, co dětí bude tetelili se zimou a vzlykali hlady.

Kanouti budou nadarmo všecky ty slzy dětské, hořky vždy, a ve štědrý den nejpalčivější? Vyzní nadarmo modlitby matek všech a kletby i bezdětných, kteří malomocně zří chřadnouti své bratry a sestry? Zalehne bez ohlasu stesk starcův, již i toho kouska uhlíčka pozbyli, by zahřáli svadlé a skřehlé údy ?

Co mís zde plných — co hladu vedle nich, co šustotu zde hedvábí a tam ani cáru dost k přikryli! Kolik trpících hyne a zhyne v těchto dnech zimních, ani o pomoc nevolajících, kdyžtě beznaděj byla jim i sám hlas zdusila již? Co zhyne jich v tiché a zoufalé resignaci! Však chce liž společnost šťastnějších zanechali bez pomoci a bez opory i všechny ty, kdož se smrti hladem brání úsilně, kdož opory žádají, kdož o pomoc úpí, kdož v nejvyšším svém zoufalství o skývu chleba volají!

Ne, ne — zajisté najdou se jednotlivci, ba najdou se, doufáme, přemnozí, kdož neodvrátí otrlé tváře své od bídy poznané, kdož neutrhnou ruky své od těch, již nechtějí nic víc, než žiti také lidsky, již nechtějí aspoň hlady zemříti, neb v škarpách zmrznouti.

Těmto lidem dobré vůle, kteří vědí, že žehnáno tisíckrát jest každé sousto, podané hladovému, těmto lidem, kteří vědí, že za hořké slzy dětí schřadlých není odpuštění, chceme ukázati k stopám tak mnohé bídy nejkrutší.

Zde jen adressy nejubožších, jichž prosby úpěnlivé k nám dolehly, uvádíme: — kdož srdce nemá otrlé a otrávené zcela, vyhledá zoufalých, uleví chorým, zvedne hladovící, usuší slzy nešťastných maličkých.

Zde trapný, trpký ten přehled zoufalých:

— Anežka Havlová, bytem v Žižkově, v Husinecké ulici č. 11, matka osmi nezaopatřených dítek, jest těžkou, nezhojitelnou nemocí, již déle než půl roku trvající, doháněna přímo k zoufalství.

— Rovněž tak Marie Kabičková, v Kolnách 99, V. čtvrt, vdova po dělníku zabitém při práci, strádající i se čtyřmi sirotky.

— Václav Urban, 65 roků starý vdovec, v Hrdlořezích č. 28, pošta Žižkov, stižen jest kostižerem pravé ruky a ke vší práci neschopen ocitl se v bídě největší.

— Zvláště zoufalým jest ale osud Barbory Pecháčkové (ve Škvorci č. 127 u Českého Brodu), matky šesti nedospělých dítek, v stáří od 15. neděl do 12 roků, jejíž muž se po tři měsíce ve všeobecné nemocnici v Praze v léčení nalézal a nyní jako částečně uzdravený domů propuštěn byl a jež s dětmi svými i hlad snášeli musí, a jež nemá jich do čeho odíti.

— Bídou trpce strádá i vdova Marie Koukalová (Žižkov, Prokopova tř., č. 197, II. patro) a její malé tři děti.

— Josef Budil v V. čtvrti č. 162 (Červená ul.), 55 roků starý to mrzák, nemůže už řemeslem živiti ni sebe ni ženy, ni 2 chlapců svých.

— Marie Černohorská v č. 841 v Palackého ulici v Žižkově, matka čtyř malých dětí, mezi nimi jedno zmrzačelé, úmrtím přičinlivého manžele v nouzi nesmírnou jest uvržena.

— Františka Jelenová v Karlově ulici č. 26 na Smíchově v přízemí, stařenka 75letá, 3měsíční nemocí na lůžko upoutaná a tím dluhujíc nájemné z bytu výpověď obdržela, tak že by bez přístřeší zůstala. Svobodná dcera její, která jí částečně přispívala, jest po pět neděl nemocná.

— Josef Řeřicha (v Praze, Pod Slovany č. 353), veřejný posluha, otec dvou nezaopatřených dítek, byl po 9 měsíců těžkou nemoci na lože upoután a nemůže rodině ani haléře poskytnouti.

— Marie Brůžová v Cikánské ul. č. 1037 v II. posch., dvéře č. 23, matka dvou dítek, tím, že manžel raněn mrtvicí, leží 3½ roku, vše již zastavivši i peřiny, ocitla se v největším nyní zoufalství.

— Zle strádá i Anna Pšeničková, vdova 70letá, býv. služebná v Žižkově, v Husově tř. č. 127 II. patro.

— Marie Mudrová ve Výtonské ulici č. 401—11., vdova po řezbáři, matka tří dítek, delší nemocí na lůžko upoutaná, přišla o všechno i o poslední peřinu, dluhuje činži a může býti každý den na ulici vystěhována, což potvrdil nám i otec chudých.

— Josef Ryčl, otec šesti malých dětí, jehož manželka jest upoutána na lože, již šest neděl trpí s celou rodinou zimou a hladem. Sám nemůže ničeho vydělali, neboť nelze se mu od nemocné ženy a malých dětí vzdáliti. Bydlí v Cikánské ulici č. 171-V.

— Karel Mikschel, Praha, Platnéřská ulice č. 120-I., druhé poschodí, 60 roků starý, prsním neduhem stižený, na sebe odkázán, strádá trpkou nouzí, se kterou zle zápasí i Veronika Kočová »na Václavce« v Košířích.

— Jinde opět muž jest po těžké nemoci. Matka nemocná chrlením krve na smrt a dítě jich s hladem a zimou zápasí. Dr. Iška (Praha, Komenského náměstí č. 3) sdělí adresu tohoto muže nebohého.

— Bývalý advokátní úřadník A. Tichý (Praha, Sokolská třída č. 42-II. třetí patro) po dvouleté oční chorobě nevyléčitelně oslepl a nad to v této době manželka a jediný syn jemu zemřeli, i výlohami nemocenskými a potřebami octnul se v největší bídě.

— Jaká řada nebožáků a zoufalců!

Kdož ulevili můžeš bídě jejich, ulev, pamětliv, že pravé slasti pozná teprv ten, kdo přispěl aspoň trochu k štěstí druhých.


Původní zdroj historického článku:
Národní listy - 1901, autor neuveden.


datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
22. prosince 2022


Diskuze k článku „Vánoční výzva z roku 1901 k pomoci lidem v nouzi“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nákupem na Pieris.cz
podpoříte chod našeho serveru




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2023 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.