Tradiční manželství v roce 1912: Podle tehdejších zákonů by řada dnešních manželství byla zakázaná!

původně vyšlo: Systém rakouského manželského práva a jeho nutnost reformy - 1912, autor JUDr. Vladimír Rozsypal.
Často se mluví o nutnosti návratu k tradičnímu manželství a tradiční rodině. Co to ale znamená? Článek z roku 1912 vám detailně ukáže, jak zákony založené na církevních pravidlech omezovaly svatby v Rakousko-Uhersku po dobu delší než sto let. Měli bychom se k nim snad vrátit?


Podmínky pro vznik manželství

Manželství povstává dle našeho zákona smlouvou, v níž dvě osoby různého pohlaví prohlašují vůli býti sobě manžely (v § 44. obč. zák. je tato vůle specialisována: v nerozlučném společenství žiti, děti ploditi a vychovávati a vzájemnou pomoc si poskytovati).

Zásadně dopouští naše právo každému učiniti manželskou smlouvu a tím v manželství vstoupiti. Leč jsou jisté vlastnosti osob a poměry, v nichž žijí, které dle zákona překážejí osobám těm buď vůbec, neb jen s určitými osobami vstoupiti ve sňatek. Okolnosti ty a poměry zoveme překážkami manželství. Pro ně nelze manželskou smlouvu učiniti a kdyby přes to byla učiněna, jest neplatná a i manželství nicotné, neplatné.

Tak pro nedostatek rozumné vůle nemohou vstoupiti v manželství osoby zuřivé, šílené a blbé a dále osoby mladší 14. let. Pravíme, že duševní choroba a nedospělost jsou překážkami manželství.

Starší 14 let jsou způsobilí k manželství, ale pokud jsou nesvéprávní, potřebují k platnosti sňatku svolení svého manželského otce. Nesvéprávnost trvá do 24. let, může ale býti prominutím let zkrácena, neb někdy, na př. pro zanedbané vychování, prodloužena, resp. i později (pro marnotratnost) znovu způsobena.

Odepírá-li otec bezdůvodně svoliti k sňatku, může býti svoleni jeho nahraženo po vyšetření věci usnesením soudním.

Nemá-li nesvéprávný manželského otce (je nemanželské dítě, neb otec zemřel), aneb byl-li otec zbaven moci otcovské, pak jest potřebí vždy svolení soudu vrchnoporučenského, jemuž předcházeti musí slyšení poručníka a snoubence nesvéprávného. Není pochyby, že i slyšení matky mělo by býti zákonem nařízeno, poněvadž ona jistě dovede ne-li lépe, tedy jistě stejné jako poručník oceniti vhodnost či nevhodnost zamýšleného sňatku svého dítěte.

Další překážkou manželství jest impotence, jíž se vyrozumívá nezpůsobilost vykonati soulož (tedy rozdíl od neplodnosti!) Má-Ii býti impotence překážkou manželství, musí tu býti již v čas sňatku a musí býti nezhojitelná (trvalá), za kterouž se pokládá též impotence jen těžkou operací odstranitelná.

Jsou též jisté poměry, které brání manželství a jsou tudíž překážkami. Tak svazek manželský sám způsobuje, že osoba v něm žijící nemůže v nové platné manželství vstoupiti (úmyslné prohřešení se proti tomuto předpisu jest nad to zločin).

Dále příbuzenství jest překážkou manželství v linii rovné (otec—dcera, matka —syn, děd—vnučka atd.), pak v pobočné linii mezi bratrem a sestrou, strýcem a neteří, tetou a synovcem a bratrancem a sestřenicí, ač v posledních třech případech se často dispense udílí.

Pro židy neplatí překážka mezi bratrancem a sestřenicí, pak též ne mezi strýcem a neteří, naproti tomu ale teta nejen že si nesmí vzíti synovce, nýbrž i syna synovce svého neb neteře své.

K překážce příbuzenství se druží překážka švagrovství záležející v tom, že jeden z manželů si nesmí vzíti po rozloučení manželství (smrtí neb soudné), osobu, která s bývalým manželem jest spřízněna v tom poměru příbuzenství, který jest překážkou manželství. Tedy na př. zeť tchyni, tchán snachu, otec svou „nevlastní“ dceru, manžel sestru manželčinu, sestřenici, neteř její a pod. Ohledně židů platí stejná modifikace, jako při překážce příbuzenství. Dispense se hojně udílí.

Též trestní skutky, jimiž se porušuje věrnost manželská, zakládají pro budoucnost překážku manželství mezi osobami, které se jich dopustily. Tak osoby, jež se dopustily cizoložství, třebas jen jedné z nich lze přičísti skutek k vině, (t. j. vědomě cizoložila) nemohou spolu později uzavříti sňatek, pak-li cizoložství to bylo soudně zjištěno.

Stejně jest překážkou zavraždění manžela překážejícího (též pokus vraždy), pak-li tím měl býti uskutečněn záměr dvou osob se navzájem zaslíbivších.

K těmto překážkám se pojí překážka spoluviny na rozloučení manželství, záležející v tom, že po rozloučení manželství za živobytí manželů úplně co do svazku (jest možno na př. u protestantů) nesmí rozloučený manžel (všeobecným výrazem manžel myslí se nejen muž, nýbrž i žena) vstoupiti v nový sňatek s tou osobou, která spolu s ním trestuhodným způsobem -- jak soudně konstatováno — zavdala k rozloučení prvého manželství příčinu.

Proti dosud uvedeným překážkám nelze zásadně ničeho namítati.

Zakládajíť se na všeobecném přesvědčení, že manželství osob překážkami těmi stižených, by neodpovídalo účelu manželství a mravnosti.

Jedině překážce cizoložství lze vytknouti, že mnohdy zákaz manželství bude krutý, na př. když osoby dříve scizoloživší, jen z nerozvahy dopustily se skutku toho, neb, když manžel, jemuž věrnost byla porušena, byl rozveden, nebo když z cizoložství povstalo dítě a rodiče chtějí se potom vzíti a pod. — zvláště nutno též uvážiti, že překážka stíhá stejně jak vinníka, tak i toho, kdo nevěděl při skutku, že cizoloží (na př. muž zatajil dívce, že je ženat.) Proto odporučovalo by se připustiti v těchto a jiných pozoruhodných případech udílení dispense.

Vedle těchto překážek ale existují v právu našem ještě tři další, které nemohou býti ospravedlněny se stanoviska rozumného a přirozeného nazírání na manželství, jež jen náboženskými názory určitých církví, specielně katolické, dají se vysvětliti, jež měly býti již dávno odstraněny a a které jsou pádným dokladem strnulosti našeho zákonodárství.

Jsou to:

1. Překážka vyššího svěcení a slavných slibů čistoty (§ 63.);

2. překážka různosti náboženské (§ 64.);

3. překážka katolicismu.


Překážka vyššího svěcení a slavných slibů čistoty (§ 63.)

K č. 1. Jelikož se překážkou touto chceme blíže obírati, stůjž tu doslovně znění § 63.: „duchovní, kteří již vyšší svěcení přijali, jakož i osoby řádové obojího pohlaví, které slavné sliby bezženství složily, nemohou platnou manželskou smlouvu učiniti.“

Tímto ustanovením zákonným jest vyslovena především zásada „coelibátu“ (bezženství) církví katolickou formulovaná v ten rozum, že ten, kdo přijal vyšší svěcení, nesmí v manželství vstoupiti a kdyby vstoupil, že manželství jeho jest neplatné. Za vyšší svěcení pak se pokládá nejen svěcení kněžské (ovšem též biskupské), nýbrž též podjáhenské a jáhenské, kteréžto poslední dvě bohoslovci již ve čtvrtém ročníku přijímají.

Známo jest, že coelibát nepanoval v církvi od počátku, na př. apoštolově (až na Jana mil. P.) byli ženatí a v prvotní církvi dovoleno vůbec kněžím se ženiti. Pokládáme-li však evangelia za výraz učení Kristova, shledáme, že již on cenil výše stav panický než manželský (na př. Matouš kap. 19. v 10—12).

Známo jest dále, že apoštolově a církevní spisovatelé (otcové) pohlíželi na ženu jako na tvora nižšího, pokušení a pod., který v církvi neměl žádných práv („žena mlčiž ve shromáždění“). Toto nazírání na ženu a manželství a pak gnosticismus — t. j. filosofický směr, který největší dokonalost lidskou spatřoval v potlačení sebe sama — vedly od IV. stol. k předpisům zakazujícím kněžím manželství, jichž ale hrubě nedbáno, až synoda Remešská r. 1119 stanovila neplatnost manželství od duchovních, osob uzavřených; tím teprve zaveden vlastní „coelibát“.

Ale i potom nedbáno předpisů těchto, sněmy církevní stále musely opakovati usnesení coelibátní a činí tak i sněm tridentský (16 stol.). Od těch pak dob se coelibát formálně zachovává, t. j. kněží nevstupují v manželství. — Stejně osobám složivším v řádě slavný slib čistoty manželství zakazována a to pod neplatností.

Stanovisko coelibátu a řádových slibů čistoty jest úplně nyní již překonáno rozumnými lidmi. Vždyť považujeme ženu za úplně rovnocennou s mužem a manželství za zřízení, jež umožňuje lidem žiti plně a jež nejen vede k přivádění a vychovávání nových členů společnosti lidské a tím k udržování jejímu, nýbrž i k vzájemnému zdokonalení a zušlechtění manželů samých.

V tomto institutu žíti nemusí se ostýchati nikdo, sebe vznešenější, naopak k plnému životu a k plnému uplatnění sebe — a to jest úkolem naším — jest každému příkazem, aby v manželství vstoupil, pokud zvláštní okolnosti účelu manželství překážející, jako impotence, nevyhojitelná nemoc a pod., jemu v tom nebrání.

Že proti coelibátu, ač se formálně zachovává, se velmi mnoho hřeší (institut kuchařek, Čenstochová), jest všeobecné a nejlépe církvi samé známo. Natropil se mrzutosti velmi mnoho a udělala by církev jen ve svém prospěchu, kdyby jej zrušila (ona sama učí, že jest zřízením nebožským, nýbrž lidským, tedy změnitelným i zrušitelným). Je to tak ale věcí církve samé, ponechejme ji svému osudu, který jsi připravuje.


Překážka různosti náboženské (§ 64.);

2. K překážce právě vyložené druží se co do původu svého a naprosté neodůvodněnosti překážka § 64 t. j. překážka různosti náboženské. § 64 praví, že křesťané nemohou uzavřití platné manželství s osobami, které se ku křest náboženství nehlásí.

Ustanovení toto jest pojato z práva církevního, které odedávna zakazovalo manželství mezi křtěnými a nekřtěnými, bojíc se, aby manžel nekřesťan nepřekážel manželu křesťanu ve vykonávání jeho náboženských povinností a tento nestal se vlažným křesťanem. Stát vskutku moderní však nemá již dnes zákazu tomu dopřávati místa v zákonech. Neboť dnes platí volnost vyznání a rovnost jejich

Náboženství jest věcí vnitrnou každého jednotlivce. Hranice mezi jednotlivými církvemi nemá stát sesilovati, naopak přispívati k tomu, aby se příslušníci různých vyznání co nejvíce poznávali, neboť jen tak seznají, že jsou vlastně stejní lidé, jež dělí jen náboženské předsudky.

Což nemohou se vřele a opravdově zamilovati do sebe na př. křesťan se židovkou a jsou-li charaktery, možno jisté předpokládati, že manželství jejich bude šťastné, zvláště za dnešní doby, kdy fanatiků náboženských stále ubývá a tolerance náboženská již zapustila kořeny.

Náš základní zákon praví sice velmi krásně: „Požívání práv občanských a politických nezávisí na vyznáni víry“, ale jako políček vmetený ve tvář základ. zákonu předpis § 64 trvá dosud.

V praxi se předpis § 64. zhusta obchází tím způsobem, že křesťan, chtějící si vzíti na př. židovku, stane se bez vyznání (t. j. nekřesťanem) a může pak utvořiti s ní sňatek (oba jsou tedy nekřesťané), ovšem civilně.

Než musíme si na ustanovení § 64. ještě posvítiti blíže, abychom ukázali, k jakým přímo protismyslnostem vede.

Za „křesťana“ pokládá se totiž dle našeho zákona pouze ten, kdo se hlásí ku konfessi křesťanské, která jest v našem státě zákonem uznána, tedy katolík, protestant vyzn. augšpurského i helvetského atd., nikoliv ale na př. protestant vyznání anglikánského, neboť toto není v státě našem dosud zákonem uznáno.

Tento se pokládá za nekřesťana a dle toho tedy může si vzíti evangelík vyznání anglikánského židovku neb mohamedánku beze všeho, ne ale evangeličku vyznání ku př. augšpurského (!), ač přece jsou si tito věrou úplně blízcí.

Za nekřesťana pokládají se též osoby bez vyznání, jak již zmíněno. — Mezi křesťany (ve sm. stát. zákona) různých konfessi není žádné překážky a vůbec žádné zákonné závady sňatku, může dle zákona tudíž beze všeho (i bez t. zv. „reversu“) vzíti si katolík evangeličku vyzn. augšp., helvetského a t. p.

Stejně jak tu nezná zákon zásady, nemá ji znáti ani mezi křesťany a nekřesťany a má odstraniti ustanovení § 64.


Překážka katolicismu.

3. O další překážce, která by měla býti zrušena — překážce katolicismu — bude k vůli lepšímu porozumění promluveno až při rozluce manželství.

(poznámka Bejvávalo.cz - šlo o to, že katolíkům byl i rozvodu a rozluce zakázán nový sňatek)


Tím jsme uvedli veškeré překážky zakládající se na zákonem normované nezpůsobilosti osob k manželství.

Kromě způsobilosti osobní další podmínkou platného manželství jest, aby oba snoubenci měli pravou vůli vstoupiti v manželství. Té se nedostává snoubenci předně, když jest v omylu.

Avšak jen omyl v totožnosti osoby (svého snoubence) — případ prařídký — činí manželství neplatné, neomyl ve vlastnostech (tedy ne omyl na př. ohledně panenství, zdraví, bohatství atd.); jen výjimečně muž, jenž neví o tom, že žena jeho byla již v čas sňatku s jiným těhotná, může zpravidla žádati za prohlášení manželství za neplatné.

Dále není tu pravé vůle, když někdo učiní projev (řekne před oltářem „ano“) nejsa si toho vůbec vědom (opilý, v hypnose a pod.), nebo když projev ten byl vynucen na snoubenci strachem, který v něm byl hrozbou vzbuzen, na př. otec vyhrožuje dceři, že ji zastřelí, nevezme-li si ženicha, jehož jí našel a ona jen ze strachu přivolí. Za nesvobodný projev vůle pokládá se též projev osoby unesené, dokud jí svoboda vrácena nebyla.


Konečně k platnosti manželství se vyhledává, aby osoby způsobilé svou pravou vůli projevily též v náležité formě.

Forma ta záleží v ohláškách a oddavkách. Ty mohou býti buď církevní neb civilní a mluvíme tudíž o sňatku církevním neb civilním.

Velice by se však mýlil ten, kdo by si myslel, že lze snoubencům si voliti ten neb onen sňatek. Nikoliv!

Zákon přikazuje snoubencům, aby se obrátili na svého příslušného duchovního správce, katolíci na faráře, evangelíci na pastora, židé na rabína atd., a aby před ním, tedy sňatek církevní uzavřeli a jen tehdy, když duchovní správce ohlášky neb oddavky odmítne, ač není v cestě snoubencům žádná překážka a závada v zákoně našem stanovená, resp. nemají-li vůbec duchovního správce, dovoluje jim zákon obrátiti se na úřad a zde civilně se dáti ohlásiti a oddati.

Případy, kdy k sňatku civilnímu tedy dojiti může, jsou:

a) Když příslušný duchovní (třebas jen jeden) odepře ohlášky neb oddavky, neb obé z důvodu, který zákon co překážku neb zápověď nezná, n. př. katol. farář proto, že snoubencům stojí v cestě překážka neb zápověď jen práva církevního, zákonu našemu neznámá (kmotrovství, nižší svěcení, jednoduchý slib čistoty), nebo nechtějí jiti k zpovědi, neb chtějí míti oddavky v čas t. j. „zapovězený“ a pod.

Odepření musí býti úřadu prokázáno. Zjistí-li se, pak musí úřad předsevzíti sám ohlášky neb oddavky neb obé, dle toho, zač žádají snoubenci.

b) Když snoubenci nemají vůbec duchovního správce, tedy osoby bez vyznání.

Jakkoliv zákon takto uznává, ba přímo přikazuje sňatek, přece neponechává církvi úplnou volnost, nýbrž především přikazuje duchovním, že nesmí dáti dojiti k sňatku, je-li tu nějaká závada zákonná a za druhé stanoví též přesně i samu církevní formu ohlášek a oddavek (ovšem, že skoro úplně ve smyslu církevním).

Formy ty jsou všeobecně známy a proto netřeba o nich se zmiňovati. Podotknouti slušno jen, že k platnosti manželství se vyhledává, aby ohlášky na obou stranách alespoň jednou v podstatě se vykonaly a že oddavky mohou se státi jak před duchovním správcem nevěstinným, tak i ženichovým a mají-li býti platné, musí se díti před příslušným tímto duchovním správcem, neb jeho náměstkem a před dvěma svědky (tedy, že by právě v kostele se musely odbývati není předepsáno.)

Forma civilního sňatku je obdobně vzata z církevního. Příslušným úřadem jest okresní hejtmanství (magistrát). Ohlášky dějí se přibitím na desky úřední, oddavky před správcem úřadu neb náměstkem, zapisovatelem úředním a 2ma svědky.

Sňatek se zapisuje do knih — matrik.

Sňatek církevní a civilní jsou pouhé formy rozlišné uzavření manželství, které nemají vlivu na následky manželství i ohledně rozlučitelnosti (o tom později). Ty jsou stejné, nechť se sňatek uzavřel tak neb onak.

Rovněž, vadí-li někomu kterákoliv překážka státním zákonem stanovená, nepodaří se mu uzavříiti sňatek ani církevně ani civilně, poněvadž, jak správcům duchovním, tak i úředníkům stejně jest přikázáno šetřiti zákonných ustanovení.


Původní zdroj historického článku:
Systém rakouského manželského práva a jeho nutnost reformy - 1912, autor JUDr. Vladimír Rozsypal.



datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
17. června 2022


Diskuze k článku „Tradiční manželství v roce 1912: Podle tehdejších zákonů by řada dnešních manželství byla zakázaná!“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.


Nabízíme v eshopu
Obchod.Bejvávalo.cz




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2022 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.