Rok 1939: Barborky za protektorátu? Zákaz trhání větviček z třešní!

Barborky

— Že letos nebudou?
— Budou!
— To jste tedy nečtla vyhlášku, v niž se pod pokutou zakazuje lámat třešňové větévky, tak zvané barborky.
— Ale čtla, dokonce s velkým uspokojením.

Myslím, že je docela správné, šetříme-li ovocný strom v každém směru. Kdyby tak ty barborky byly opravdu, jak to někdy bývá, prostříhané, nepotřebné výhony, ale bývají to právě nejkrásnější letorosty, plné pupenů, příslibů něžných květů.

Snad když taková dívčina tu větvičku přeněžně opatruje, dalo by se to ještě pochopit, ale viděla jsem sama, jak neprodané, chudinky, umíraly v městské špíně a prachu, odhozeny a smeteny s uhnilými lupeny a špinavými papíry.

Ubohé větvičky! Venku mohly teď klidně dřímat a na jaře rozpučet do plného slunce. Proto jsme ten zákaz vítaly radostně - ale to víte, ženské a barborky ...

A přece budou! Což je vůbec v našem století ještě něco přirozeného? Je ten váš ruměnec, vážená spolusestro, opravdu známkou vašeho kypícího zdraví? Jsou vaše rty opravdu tak rudé a vaše vlasy tak zlaté? Nu a přece, není-li to nevkusně přehnáno, sluší vám to.

Proto si letos pořídíme také takové náhradní barborky. Koupíte si hrst kukuřice, přeberete ji, aby zrna byla zdravá, a dáte ji do tepla přesušit. Necháte ji tam několik dní a zatím si opatřte větvičku. Však zbylo z mikulášských metlí větví dosti. Tedy nějaký úhledný kousek metly, nebo třeba jen koštěte. Malou vázičku nebo květináč, do něhož větvičku zastrčíte, jistě máte také doma.

Kukuřici si upražíte buď jen na železném rendlíku jako kávu. Rozdíl je v tom, že začnete pražit hned pokud možná prudce a mícháte. Nedávejte s počátku mnoho zrn, jen co by se pokrylo dno. Kukuřice za chvíli začne pukat a vyskakovat, že se nestačíte koukat. Rozpukne - to se podivíte - v takový úhledný, bílý kvíteček.

Ochutnejte! Chřupe to docela příjemně, a tam, kde jsou děti, obyčejné z první várky na barborky mnoho nezůstane. Drahé to není, práce to také mnoho nedá, tedy začněte znova a lépe.

Nejhezčí kvítka odložíte a... již víte? Napícháte je prostě na mikulášskou metlu (pomůžete si, že je probodnete silnou jehlou). Vypadá to ovšem trochu exoticky, ale proč ne: změna je koření života, a tak letos budou barborky z kukuřice a na koštěti.

Protože se vám to jistě zalíbí, poradím vám ještě něco. Taková kukuřice se připravuje v Jugoslavii jako postní jídlo. Moje teta z Jugoslavie ji dovedla dělat virtuosně: dala kukuřici na síto a pohybovala jím nad řeřavým uhlím. Kukuřice však dobře a stejnoměrně rozpraská, i když ji dáte do bubínku, v němž pražíte kávu.

Je to dobrý mlsek, snad právě pro tu křehkost a lehkost. Protože se však v poslední době našly v kukuřici výživné látky, je to prospěšné i zdraví a za pokus to stojí. Pokud vím, prodávala se laková kukuřice kdysi i u nás jako americká pochoutka. Ale to nebyla již ta kukuřice mých mladých let, byla polita a spečena nějakým sladkým syrupem, který jí patrně měl dodat výraznější chuti.

Na kukuřičné barborky jsem si dnes tak maně vzpomněla - udělala si je totiž přítelkyně, které barborka nevykvetla. Bylo z toho mnoho smíchu — nakonec jsme ji poctivě »pro štěstí« snědly.

Tak vidíte — barborky budou.