Rok 1925: O české erotice

Česká erotika.

Zábavné čtení se dělí na zamilované a nezamilované. Těžko jest říci, které má hodnotu větší, ale jisto jest, že toho zamilovaného jest více, že půda pro ně jest úrodnější, zde i jinde. Proto lze dosti snadno uhodnouti erotickou morálku jednotlivých spisovatelů, škol i národů.

A tu lze říci, že česká erotika jest domácí, krbová a celkem diskretní. Proti západním národům zachovala si jistou patriarchálnost. Mnohamilionoví národové již dávno zbavili lásku ochrany diskretnosti a erotiku indiskretní učinili veřejnou módou.

Třebas u nás bují snaha ve všem se vyrovnali národům, kteří udávají módu, pokusy o uvedení internacionální módy erotické u nás šťastně selhávají.

Příčina jest trojí.

První jest reakce starců a stařen mravopočestného typu všech tříd a hodností, jakož i každého věku, od dvaceti let do osmdesáti.

Jsou mezi nimi lidé zklamaní, odmítnutí, zahořklí, nedotýkaví a úzkostliví. Znal jsem jednoho, kterému ani úřední imprimatur od konsistoře na knize neposkytovalo dostatečnou záruku, že kniha jest nade vší pochybnost mravopočestná.

A což teprve knihy bez imprimatur, opatřené malířskými dekorativními akty!

Nelze však fanatiky mravopočestnosti čítati jen k jedné složce národní; jsou ve všech složkách bez rozdílu víry náboženské, politické a třídní. (Když vyšly moje »Panenky«, byl učiněn netoliko pokus o jejich překlad do latiny v úmyslu opatřili jim místo v Indexu zakázaných knih, ale i největší odpůrci latiníků horlivě je vyhlašovali za Sodomu a Gomorrhu, nejen v Čechách, ale i za Kanálem; a týž osud měly skoro všecky moje knihy).

Tito lidé jsou nutni jako sůl země. Jednak bojují proti nemravnosti, ač bezúspěšně. Jednak nutí básníka, aby vymýšlel stále nové finessy a delikátnosti, aby unikal lehce jako motýl před těžkopádným, dýchavičným strážcem pořádku, aby neuztrnul na jednom místě a jedné formě, neboť krása a láska mají forem nekonečné množství.

Kdyby nebylo třeba strážců, láska by zevšedněla a zešedivěla. Proto nikdy bych nezdvihl hlasu svého proti nim, ani kdyby mne na hranici vedli.

Druhou příčinou jest veliká a neobyčejná spanilost českého erotického citu.

Srovnáme-li si české národní a znárodnělé písně a jejich melodie s produkty jiných národů, vidíme snadno, jak jest lidová diskretnost imunní proti všem kazům. Národní píseň má velmi daleko k bigotnosti a právě tak daleko k nevkusu.

Písně jako: Když jsem já k vám chodívával, Tluču, tluču, otevřete, U okýnka jsem stával, Za háj, přes háj, za háj zelený a slovenské písně jako Boleraz a jiné sice se nehodí do klášterních pensionátů asi tak, jako se tam nehodí Velasquezova Venuše před zrcadlem, ale přes to svědčí o erotické jemnosti a čistotě našeho lidu.

Ale i písně hrubšího zrna se drží v mezích českého charakteru, a tam, kde vybočují, lze poukázali přímo na vliv lidové a spodinové tvorby cizí, hlavně německé. Všecky nevkusné nebo ohyzdné věci jsou překlady nebo panafráse. A totéž platí o české tvorbě umělé, ať slovesné či výtvarné.

Někdy člověk se domnívá, že jest povinen přečisti si zase jednou větší balík současné literatury cizojazyčné, ať v originále či v překladu, aby neztratil spojení s moderními proudy. Ale obyčejně se to pak odhodí s odporem.

Nedávno jsem přečetl asi dvacet novinek z francouzské literatury a byl jsem nucen konstatovali, že Francouzům (a též jiným) ještě mnoho chybí do toho, aby dohonili české domorodé umění. Umějí-li tu a tam něco trochu lehčeji povědět, mají tuze těžké nohy a hrubé ruce v jemných a právě v nejkrásnějších a nejchoulostivějších věcech citových. V tom ohledu jsou to barbaři.

Jako příklad uvedu to, že v povídkovém cyklu jednoho Francouze, psaném po válce, jsem nalezl větu: »Vy jste mezinárodní prase!« Tato věta patří osobě, kterou autor líčí se sympatiemi a píše o ní jako o sobě. Nu, a autor jest s tímto zjištěním spokojen jako s hlavní výhrou. Ani nejduchaplnější český autor by si nedodal veřejné odvahy k podobným zálibám.

Erotika v písni, v knize a na obraze má lidi učit milovali, poněvadž i to jest umění a učiti mu jest zásluhou, neboť lidé cítí potřebu jemnosti, kterou si sami vymysliti a formulovati nedovedou. A toto umění jest tím vyšší a dokonalejší, čím jest jeho ethika čistší a závažnější. Právě v této věci má české umění už vlivem české povahy velký náskok před cizinou a neřekl-li nám to doposud nikdo, můžeme si to říci sami, neboť tato vlastní chvála nesmrdí.

Posléze třetí příčina jest rázu všeobecného.

Nic není těžšího než erotickou krásu v plném jejím žáru vystihnouti dokonalou uměleckou formou. Stovky lidí na tom se už ztroskotaly.

Pozorovali jste už, jak všecky knihy, které chtějí působiti sensačně při líčení lásky a výstředností, jsou žalostně nudné, prázdné a - což jest nejhoršího - směšné?

Vzrušiti smysly a pozornost a dojmouti cit dospělého člověka může jen skutečná síla umění. Kdo to neumí, tomu na to nestačí oni celý aparát pro zakázaný film, ani znalost celých dějin neřestí všeho světa. Kdo to umí, tomu musí stačit i taková maličkost jako jest knoflíček střevíčku.