Paříž v roce 1920: jak se po válce probouzela k životu a jak vítala své bývalé nepřátele

V kavárně.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Dnešní Paříž.

Pařížský dopisovatel „Voss. Zig.“ píše ve svém listě nadšený článek o dnešní Paříži. Vyjímáme několik nejzajímavějších vět.

První, co cizince, přicházejícího z Německa, překvapí hned na nádraží, je příkladná zdvořilost, se kterou se tu lidé stále ještě shledali. A podle mých dosavadních zkušeností zdvořilost nemizí, prozradí-li cizinec, že je Němec.

Povrchnímu pozorovateli nezdá se býti Paříž změněna. Život na ulicích je stejný, jen vozy a kočáry, tažené koňmi, zmizely téměř zcela. Automobilová doprava nabyla rozsahu skutečně velkoměstského.

Elektrika, autobusy a podzemní dráha, za války rozšířené, poskytují dobré spojení se všemi částmi města. Přeplnění a návalů není — díky dobré dozorčí službě — ani v době největší dopravy.

Obsluha je v hostincích a kavárnách stejně ochotná, ať jde o místnosti řádu prvého nebo posledního. Pařížská tradice chutné úpravy stolu i jídel přetrvala válku. Všudy najdete staré požitky, ovšem za trojnásobnou centu předválečnou. Od srpna prý bude zase bílý chléb.

Od počátku června smějí býti opět kavárny a restaurace otevřeny do 1 hod. v noci a Paříž večer je tedy jako bývala. Jen se světlem se šetří, je stále nedostatek uhlí.

Ať si nikdo nepředstavuje Francouze mrzuté a zatrpklé nynější hospodářskou tísní. Zachovávají veselý klid, který svědčí o duševní rovnováze. Přijdete-li z Berlína, jste překvapeni, vidíte-li, jak v Paříži úředníci i dělníci vykonávají svou práci s písní na rtech.

Kdo viděl Francouze z r 1920 jenom několik dní, nediví se, že poslední pokus o generální stávku ztroskotal. Spíš se diví, že takový napřed ztracený pokus byl učiněn.