Oslava adventu před staletími: přísný zákaz zábavy a tance

Vánoce a děti.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Před adventem

Advent se blíží. Advent je doba čtyř neděl před narozením Páně (25. XII.). V době adventní měli se věřící kajícně připravovati na příchod Páně a proto církev zakazovala konali svatební veselí (později jen slavnostní) a jiné hlučné radovánky, zejména taneční.

V Čechách se věřilo, že kdyby kdo o adventě tančil, opadalo by ovoce. A podobně říkali na moravském Valašsku: »Tančí-li se v čas adventní, trnky opadají se stromě zelené.«

Advent začíná »první neděli adventní«, která připadá na konec listopadu nebo počátek prosince (mezi 27. XI a 3 XIl.); to jest začátek církevního roku. Proto lid využíval hojně poslední doby předadventní ku svému veselí a častému tanci.

Nebylo také kromě ostatků masopustních v žádném ročním údobí tolik veselých zábav a společenského tance jako v druhé polovině listopadu. Bylo k tomu také v té době více času, neboť přestaly již veškeré venkovské práce, které obyčejně ukončoval sv. Martin, obzvláště »přijel-li na bílém koni a zabílil celý svět«. A konečně musili také v té době předadventní oslavovati památku světic a svatých, jako byla sv. Cecitie (22. XI.), sv. Kateřina (25. IX.) a sv. Ondřej (30. XI.).

Svatá panna Cecilie byla odedávna uctívána jako patronka hudebníků (muzikantů) i kantorů. Proto jak v Čechách, tak na Moravě oslavovali její svátek jednak v kostelích zpěvem církevním, jednak také o společenských zábavách. Mohli by ještě dnes starší pamětníci mnoho vyprávěti o »Cecilských zábavách«. Pod ochranou sv. Cecilie tvořily se hudební kroužky a jednoty: ve dnech Cecilských hojně zpívaly se písně učitelské (kantorské), jak toho všeho jsou mnohé doklady historické.

Úcta ke sv. Kateřině rozšířila se v Čechách zejména za císaře Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic, neboť oba byli jejími zvláštními ctiteli; den památky sv. Kateřiny byl u nás svátkem zasvěceným (až do r. 1771.). Kateřinské věnečky byly stejně oblíbeny jako »zábavy Cecilské«.

Místy tanečním zábavám v době této světice pořádaným, říkávalo se pouze »Kateřina«. Někde, jako pod Železnými horami, byl den sv. Kateřiny zván také »ženský den«; a to proto, že ženy o kateřinském věnečku sedávaly u stolů (jako jindy muži), majíce před sebou pivo, dávaly »zavdávati« mužům a samy si vybíraly muže k tanci; teprve o půlnoci při »volence« a potom mohli si muži pro ženy choditi.

A bylo živo a veselo — a nesmíme zapomenouti, že byla to vždy zábava upřímná, společenská a přátelská — až do úsvitu ranního. A hudba vždy rozjařené sousedy doprovázela k jejich příbytkům.

Někdy však připadá prvá neděle adventní po sv. Ondřeji (tedy začátkem prosince), a tu tančívalo se ještě i na sv. Ondřeje. Říkalo se pak: »Svatá Kateřina zakazuje veselost pod smíchem a sv. Ondřej pod hříchem«.

Sv. Ondřej však býval již vždy neúprosný a proto přísloví dí: »Svatý Ondřej muziky stavuje«. A pak i oprávněnosti nabývá přísloví: »Na svatého Ondřeje konec pocení.«