Nahota v umění podle roku 1911: Měli by umělci oslavoval nahé ženské tělo?

Nahota v umění a módě.

Zvláštní jest pozorovateli měnivé krásy ženské poznání, jak rozdílný béře každá doba základ svého ideálu: myslí-li se totiž na ženu nahou či oblečenou nebo dokonce na svlečenou.

Sporé údaje, jež mají býti naznačeny o uměleckých modách kroje ukážou pak na to, jak silný byl spád posuzovati krásu jen dle šatu a jak potom i tělo mizelo pod výzdobou a jak ženou označovala více nebo méně umělecké lešení.

Tak zvaná klasická krása je nahá, nebo přec tak zahalena, že působí liniemi těla. Nahé tělo jest u muže přirozené, u ženy jsou nahá ňadra a vysoce vykasané sukně veskrze obvyklá. Že Phryna spouští svůj šat, aby přesvědčila soudce, pociťvala už i antika jakožto pikanterii; ale hellenské šatění dávalo přece tělo viděli a cítiti.

A když vychvalovali Sokratovi jednu ženu kráskou, šel tem provázen mnohými žáky a ona dala viděti nádheru svého těla a nyní mohl potvrditi: Ano, je krásná. Tak muselo Quattrocento a renaissance opět objeviti akt, opětně nalézti radost z lidského těla.

Mythologické látky dávaly pak záminku pro zpodobování. Adam a Eva bývali konečně často a za všech dob zobrazováni bez šatů, ale nahota, radost z těl, jeho linií, jeho rythmu scházela. Jinak zřeli ženské tělo Italové, jinak Němci.

Lucas Cranach maluje Venuši: paní o hrbených ňadrech, tlustém břichu, tenkých pažích. Krása tkví v obličeji. Tělo je spíš věrno typu doby než pohansky krásné, nebo též jen touhou pojato.

Dürer kochá se ze scén v ženské lázni: ale jak nemilosrdně jsou tu nazírána těla. Povždy nahota dovoluje se jakožto umělecké dílo. Rembrandt. Rubens milují plné tvary, působící nejsilněji bez jakéhokolvěk šatu. Tizian jest již malířem negligé.

Rokoko přináší však nyní celé bohatství obnažených, a kde jest žena namalována neb vyryta nebo vyleptána bez zahaleni, neschází přec téměř nikdy odkaz na odhalení, jež kouzlo scény sesiluje. Dějiny modelu pučí tu mocně. Povoláním bylo to už od dávna, že se propůjčovalo tělo cizím očím a každá doba připisovala modnímu malíři ješitné modely ze shonu po lásce a žárlivé manželky.

Různě však posuzovaly doby propůjčování těla zrakům umělce. Když kněžna Pavlína z Borghesů honosíc se krásným tělem seděla nahá Canovovi, tu zděsila se dvorní dáma, jež měla sezeni býti přítomna. »Výsosti, neračte přec skutečně...?« »Myslíte, že bych se mohla nachladiti? Pak může se ovšem zatopiti v kamnech« odvětila kněžna.

Anekdota ukazuje na to. jak velmi nakloněna byla nálada doby k přirozenému pojímání. Jak je nahota nazírána, to je právě věci hlavní. Od renaissance až ke dnům rokoka malovala se nahost jako přirozená; radost smyslů nebyla vyřazena a počet studil těl velkých umělců ukazuje, že, jak přirozeno, ženské tělo stálo v centru uměleckých zpodobování.

Jako 17. století (Murillo, Vilasquez) naturalismus, tak zavedlo století 18. erotiku jako určující moment; jisto však, že již dříve malovány byly nevázanosti jako byly popisovány, Zde tážu se jen po veřejném vkusu, módě. Nyní stalo se tedy eroticky nazírané tělo látkou zpodobování. Ještě však je duch, půvab, vtip věcí hlavní. Teprve 19. století přineso v době epigonů jen toužný obraz.

Nechť srovnají se nejsmělejší obrazy a listy rokoka, díla Fragonardova na příklad, s obrazy 19 století, jak všude obhajvány byly nadanými muži (jako Henner) počínaje až k ubohým kopistům, a jsou modou, a užasne se nejen nad rozdílem umění, ale i mravu. Nyní stalo se v malířství jako i ve skulptuře ponenáhlu nahé tělo jako každá jiná látka záminkou uměleckého zpodobení. Malují se barvy, světla, linie aktu jako krajiny.

Přirozeně však, to budiž opakováno, vyrůstají vždy tvůrčí osobnosti, jež neodvisle nebo též v protikladu vládnoucí modě malují nebo leptají jen erotické. Vyslovují, co je v nich. Jejich díla mohou býti krátkou dobu modou. Ponejvíce však zuřivost, ironie, vtip, posměch, výsměch a hněv jejich erotiky bude potěchou přec jen nemnohým znalcům. Jméno Feliciena Ropse musí u býti vysloveno.

Kdo je toho mínění, že morálka a vkus mají ponejvíce tentýž cíl, totéž schvalují a totéž zatracují, nalezne bezpochyby v dějinách lidského kroje nejlepší potvrzení takové víry. Význam kroje pro esthetickou kulturu té které doby nemůže býti přeceňován. Malířství není jedině obrazným uměním, odvislé na úboru doby, nalezne se vždy, že také barvy malíře stýkají se úzce s barvami krejčího a též ornamentika dekorativných umění a kroj jsou vzájemné vždy blízce příbuzní.

Každý koloběh oplodnění umění a života a života a umění vystupuje na tomto poli nejsilněji. Tak můžeme vyčisti z obrazů dle jejich historické posloupnosti dějiny krojů a touto cestou pak i údaje o významu a vývoji mody.