Jízlivost, posměšky a nadávky - smutná tradiční součást naší povahy

Veselí lidé.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Posměšky - nadávky.

Posměchem, velmi oblíbeným a proto namnoze jak nemístným a nevčasným, tak nešetrným, utrácí se mnoho z národní bytosti.

Do významů mnoha slov klademe něco nízkého; činíme si z nich nadávky.

Kolik posměšků uvázlo na slově: Janek, ponocný, pastýř . . . Slova ta jsou již tak ochytána a obabrána, že se zmrzela a hledala se náhrada: místo Janek, úzké a poměrně chlapecké Jeník, místo ponocný — noční strážník (Nachtwächter), místo pastýř — strážný, místo hajný — lesní strážce (Forstwart) . . .

Který pak náš inteligent nazýval by se Janek, jak německý hrdě si říká Hans?! A což Jura, Mikuláš, Matěj . . . Háta, Dorota, Lenora, Apolena . . .

Má-li slovo dvojí význam, uplatňuje se ten nižší, nepěkný; kolik by jinde podle toho měli vyhodit slov: Ausschuss . . . U nás slovo kart, karta, že znamená také list v karbanu nebo vůbec ve hře v karty, pozbylo všeho ostatního významu v ušlechtilém smyslu charta .. . Němec volá: Träger ve významu nosič, a nikomu nenapadne, že by se tak mohlo volatí na lenocha; co by to bylo u nás posměšků, nejen u malých lidí a na konec přece jen na škodu jazyka.

Bývá-li jaká příčina k různicí a sporu, nehledá se nejprve rozumný rozbor a výklad, nýbrž v citové rozčilenosti počíná se různice třeba jednostrannou výčitkou nebo přímo nadávkou : ty zloděju, sebrals mi hlávku zelí . . .

Čilá vnímavost pozoruje škodolibě slabiny druhých — a hrotí si je v přezdívky. Slovo naplňuje se trpkým obsahem, bere-li se za nadávku: na pohled nelišné kladivo, kopyto, trdlo, motyka, motovidlo, boží dárek . . . má v sobě mnohem více jedu než třeba Galgenstrick . . . a což teprva mrcha, neřád, potvora . . . viděti, že naše nadávky umějí bývati con affectu . . .

Z blíže známých jazyků žádný nemá tolik posměchu ve vlastních jménech.

I na oko nevinné: Koukal, Pácal, Zdráhal, Škrabala, Nepustil, Drahovzal, Suchomel . . . čpí výsměchem, že někdo něco udělal nevčas, nevhod, na škodu — utržil posměch a — jméno. V jiných jménech je to patrnější: Hranáč, Nezveda, Nečesaný, Ospalý . . . Ani tělesných vad se nešetřilo: Kokta, Kulhánek, Slepánek, Hrbáček, Erben, Herben jest vlastně Hrbáň, Bezrouk, Nohál, Okál, Pětioký...

Inteligence i zde se drží v předu. Člověk z lidu řekne: vítaj Juro mezi chlapy — v počestném významu, ale zeptejte se „pána“, co soudí o Jurovi, o chlapu; spílá pacholků, nevěda, že pacholek je lidu čestným titulem : říká se chlapci: to je hodný pacholek a v národní písni: šohajíčku hrzký, drž se po pacholsky; Němec dále říká: wir Knechte Gottes — my: sluhové, služebníci, tedy asi lokaji, a u Pámbíčka teprv!

Kdysi „Čas“, prý orgán vysoko učené instance, psával tónem, jako že tomu onomu pisateli měly by se ruce zpřerážeti; nižší stavovský list české (běda, kdo by řekl, že ne) inteligence, směl svým čtenářům napsati, že učitelům varhaníkům měly by se ruce pozutínat a otloucti o jejich hloupé hlavy . . .

Lid má již o tom své slovo: že za stara učil se někdo nadávati od svinského pastýře, nyní prý z novin. Někteří ten tón odmítají, mnohým se líbí . . .