Jaký byl život ve vyhnanství kdysi všemocného tureckého sultána Abdula Hamida II.?

U Abdula Hamida.

Jistý žurnalista, jemuž bylo dovoleno navštíviti exsultána Abdula Hamida, líčí svou návštěvu takto:

Ve vysokém, prostorném pokoji prvního poschodí »Villa de l’armée« v Soluni sedí Abdul Hamid, politování hodný zjev; okenice jsou uzavřeny, posunul lenošku k oknu, oblečen jest v řasný orientální domácí úbor, měkké střevíce, fez odhodil na jinou lenošku. Pravá ruka pohybuje unaveně pestrým japonským vějířem. levá stírá hedvábným kapesníkem pot s čela a pleše.

Na taburetu před sebou má láhev vody, chlazené ledem, a menší láhev ovocné šťávy. Chvílemi si nalévá a pije dlouhými, hltavými loky.

Vzdychaje, naříkaje na vedro, opakuje co chvíli »aman — aman« (ale, ale), tráví čas zhroucen v sebe. mrzut, nenaladěn k žádné činnosti, hledí hodiny před sebe, postrach svého nejbližšího okolí.

Jakmile teploměr ukazuje nad 35 stupňů Celsia ve stínu, jest chorobně podrážděn a mrzutě se rozpomíná na svůj pobyt ve vzdušném Yldizu v Cařihradě. Málokdy sejde do zahrady kolem vily, poněvadž ho stráž vyrušuje.

Vleče se jako ponurý stín pokoji vily; vchází do síně svých žen, hledaje rozptýlení. Ale i tam padlo vedro olověnou tíži. Harémové dámy se svými služebnicemi tráví většinu dne v lehkém negližé, používajíce horlivě lázní, které dal Abdul Hamid po tureckém způsobu zaříditi, a požívají množství zmrzliny, limonád a jiných sladkostí. Jejich pán a velitel však nemiluje zmrzliny, která mu nesvědčí, naproti tomu třikrát denně si omývá důkladně hlavu.

Teprve po západu slunce krásné vězení sultánovo oživne. Dámy se oblékají a večeří, také Abdul Hamid tak činí. Stoluje velmi jednoduše. Mléko, zelenina, vejce a jehněčí přichází nejčastěji na jeho stůl.

Dámy dostaly velký výběr nových kostýmů a také Abdul Hamid dal obnoviti svou garderobu, jež nebyla doplněna po celý čas jeho pobytu ve vyhnanství. Myslil snad Abdul Harnid na shledání se s bratrem Mohamedem V. a jeho syny?

Sotva kdo dovedl pochopiti chování bývalého sultána za přítomnosti jeho bratra v Soluni. Seděl celé hodiny u okna a hleděl na moře, na loďstvo tam kotvící.

Když pak za noci všechno město a válečné loďstvo zářilo v jasu tisícerých světel, rakéty a ohňostroje stoupaly k nebi, odevšak zaznívala radostná hudba a i stráž ve vile své obydli osvětlila, vyskočil prudce, mumlal přerývané a nesrozumitelné věty, a utekl do své ložnice.

Ale teprve ranní svítání přineslo vězňovým nervům vytoužený klid.