Jak vychovávat problematické děti, neschopné rozlišovat dobro a zlo? Zkuste rady z roku 1916

Nesvědomitá mládež.

Abychom porozuměli dobře podstatě nesvědomitosti a mohli pomáhati v léčení této zlé mravní zbloudilosti, vysvětleme si, co svědomí jest.

Jsou to zákony vrozené, k nimž druží se ještě myšlenky člověka, které na sebe žalují, mezi sebou se omlouvají a sebe posuzují. Ve svém svědomí je člověk soudcem i obviněným zároveň.

Bouří-li se v člověku svědomí, jest to v jeho nitru tak jako u soudu. Kromě soudce a obžalovaného vystupují v myšlenkách obviněných a se omlouvajících také žalobci a obhájci.

Svědomí má dle toho dvě stránky: 1. vrozenou, která jest nepomíjející, u všech lidí stejná, i u největších zločinců neuhasínající; 2. nabytou výchovou a vzděláním, t. j. mravní úsudek, sebeposuzování, které při mnoha lidech je rozličné. Odtud vyskytlo se také tolik přívlastků pro svědomí: živé, trýznivé, úzkostlivé, pochybné, zoufající, pokojné. Ustává-li však toto sebeposuzování občas nebo zcela, označujeme tento stav jako svědomí dřímající nebo mrtvé.

Vliv vychovatelský působiti může pouze na tuto stránku svědomí, na mravní úsudek nebo sebeposuzování.

Rodiče mají buditi v dětech svědomí, tedy mravní úsudek o zlém, aby měli v svědomí spojence, který by děti chránil před hříchem, když jsou mimo dozor.

Důležity jsou při tom následující vychovatelské pokyny: chrániti nejprve mravní úsudek dítěte před omylem a to poučováním a příklady z okolí dítěte a dějin vlasti. Takovým poučováním vyvine se svědomí tak mocně, že dítě bez obavy muže vstoupiti v pokušení světa.

Dále mají rodiče láskou vzbuzující důvěru činiti vše, aby dítě si zachovalo přímost a pravdomluvnost. Blíží-li se pokušení lži, poznají z chování a, obličeje dítěte ihned, zda svědomí jeho je čisto, a dítě se přesvědčí, že rodičům nemůže ničeho zatajiti, že jsou jako jeho svědomí.

Dalo-li se dítě však svésti ke zlému, pak nastupuje trest. Nepřijde-li trest po několikrát, svědomí ochabne. Zrovna tak byl by povážlivý pro svědomí trest nerozumný, neboť dítě cítí křivdu která se mu děje, a bylo-li s ním naloženo pochybně, pokládá se za zcela nevinné. Také jsou případy, že stane se plaché, pokládá se stále za vinníka a přizná vše, protože by jeho omluva nebyla přijata. V obou případech jest však vědomí viny nepravdivé.

Vedle správně uloženého trestu musí vychovatel dbáti, aby dítě napravilo, co se ještě napraviti dá. Dítě pak ucítí, že mu byla tíže se srdce sňata, a příště bude jeho svědomí toužiti po sejmutí této tíhy.

Konečně musí rodiče dbáti, aby dítě hned z počátku vědělo, kdy přestupků se dopouští a samo hledalo nápravu, nemá-li propadnouti trestu. Tím probudí se v něm bázeň před vědomím viny.

Rodiče sami musí se tak státi jakýmsi zpovědníkem dítěte a tím také ochranou proti pokušení, když mravní úsudek dítěte sám si ještě pomoci nemůže. Jen tak zabrání nesvědomitosti, mravní otupělosti a lhostejnosti.