Jak to dopadá, když obyvatelé Prahy vyrazí na výlet mimo město?

Na výlet!

Pražané netěší se příliš velké přízni u svých „zabranských“ sousedu. V nedělní jitro připravují se již hajní okolních lesů k velkým půtkám s výletníky. Ale těžko chránili přírodu proti těmto mrakům lidí bujných, již jak hejna jepic kol světla, rojí se okolo lesíčků a tam zapadají k celodennímu pobytu. Pole, luka ba i pusté stráně, na nichž živoří třešně, vše jimi obsazeno.

Květ chrpy, koukol nebo vlčí mák sebe ukrytější v žitništi jsou vyhledány a pak úzké stezky vystlané pošlapaným obilím odbočují se všech cest až do středu polí.

Pražan v neděli vyhýbá se ostentativně městským sadům. Nenávidí od jakživa cesty posypané říčním pískem. Nejraděj uložil by tělíčko své do úzkostlivě vypěstovaného trávníku, tak hebounkého jak aksamit...

Nu však tam „za branou“ snad přece dosud nějaké místečko nehledané, kde ve vysoké trávě pohoví si, „okusí přírodu“ v pravém slova smyslu. Rozžmolí mladé výhonky jehličnatých stromků mezi prsty, aby užil lesní vůně, vyssaje z květů různých šťávy i stebla trávy, klas pšeniční, žaludy, šťovík okusí.

Do kůry stromu, pod nímž se mu tak dobře vedlo, vryje kapesním nožem jméno své i svých milých. Oškube loubí, z něhož zrobí si šerpy pomocí jehličího a najde-li pryskyřici na pni stromů, zapálí ji k všeobecnému gaudiu výletníků, kteří na taký laciný ohňostroj vždy rádi popatří.

Kytici, co možná objemnou odnáší si téměř každá dáma z výletu. Kde ty spousty květů v našem suchopárném okolí vynašly, je nepochopitelné.

Nejsmutnější pohled skytá bývalá obora Hvězda. Stromy tamnější uvykly stoletému moření a násilí; zdánlivě není jejich vzrůst dotčen, ale po květině není tam stopy, jen bídná tráva, zdupaná, zkálená...

Neděli jak neděli usedají jisté rodiny na určitá místa, pod určité stromy, jichž kmeny jsou schopny nahraditi široký lenoch židle nebo aspoň unésti houpačku. Zde odloží vše, co člověka tísní. Ženy a dívky uloží v bezpečí svůj svrchní šat, své šněrovačky, obuv.

Muži chodí v ponožkách ba svlékají namnoze i vesty. Pro pivo chodí do okolních hospod a tajně vnášejí je do obory, kde je restaurace drahá pro tyto třídy výletníků. Jídla zásoby přineseny z domova. Obyčejně husa je nejznamenitější pochoutkou gourmandů ze všech pražských kvartýrů.

V stínu několika slunečníků a šátků rozvěšených po větvích odpočívají pak muži a starší ženy. Tento krátký odpolední spánek je vrcholem požitků pražského výletníka.

Pak buď vaří se káva na rychlovaru nebo dámy odcházejí do některé blízké restaurace ponechávajíce muže u tábořiště. Muži zatím bud všímají si karet, nebo holdují pití. Vlastně je stinnou stránkou všech pražských výletů, že tito lidé množstvím spotřebovaného alkoholu ničí účinky svěžího vzduchu.

Ve Hvězdě na štěstí postaráno je o dostatek dobré vody a lze zříti mládež pilně docházeti pro tento osvěžující prostředek, který Maršnerovým bonbonem dostává lahodné příchuti.

Letošní sezona výletů věru nevydařila se, teprve pozdní leto přináší nápravu a Pražané již s úzkostí pozorují, jak den krátí se a listí žloutne...

Návštěva těch míst znovu oživila ve mně vzpomínky na onu společnost, jež se zde v době úsvitu národa scházela. Na význam českých výletů... Není u nás zvykem, až dosud totiž, zabývati se naší „dobou probuzenskou“ (a to je ona doba, když si náš dědeček všímal babičky, ještě svobodné dívčiny).

S rozvahou, bych tak řekl, zpravodajskou, tak trochu po světsku, se zřetelem na odlišnost tohoto zapadlého města od naší přítomnosti. Vždycky rádi nasazujeme si brejle literárních a jiných historiků, vždycky povznášíme se do nálady jaksi slavnostní a mnohdy trochu plačtivé, mluvíme-li o době Jungmannově a době znovuzrození českého jazyka, českého života — v Čechách.

Jakási slavnostní nálada zmocňuje se z pravidla spisovatele, jenž mluví o červáncích národa českého. Jako bychom byli tehda skutečně bývali již pochováni, a jen zázrakem znovu vzkříšeni.

Že se ve skutečnosti žilo po česku již tehda, že i v samé poněmčené Praze nějakým sčítáním podle „obcovací řeči“ byla by se napočítala ohromná většina českého obyvatelstva pražského, zdá se víře nepodobným, ale kde by se pak vzalo publikum, tak radostně vítající každé české slovo mluvené i tištěné? Náš dědeček neměl nejmenších pochybností o tom, že národ český žije, a že „neumřel, ale spí,“ jak říká páter Vrba v Jiráskově románu F. L. Věk, to jest „natio bohemica“, čili národ český že jen dříme, ale že se probudí.

Ten německý ráz všeho života u nás byl jen jako slabá skořápka na českém jádru, a že ta slupka tak dlouho zůstávala celá, toho příčinou bylo, že tehda nepočítali „lid“ ke společnosti, že u nich počínal „vzdělaný člověk“ u německy mluvícího člověka.

Byly tu kasty, a mezi těmi zely propasti. Úředník, měšťan, učenec, důstojník. — samo sebou se rozumělo, byli lepší lidé a mluvili německy, třebas řádně neuměli. Služebný lid, dělník, řemeslník (ač i tu měšťanští živlové lámali němčinu o překot), prostý synek na vojně, sedlák, podruh — to byli Češi a neuměli po pansku.