Jak se zdravotní půst časem změnil na podivné umění v hladovění

Půst.

Lžipostní pojednáni.

Nejpodivuhodnější názor o potřebě postu měli as staří Egypťané. Jim bylo tělo vězením duše. Čím vydatněji bylo ono živeno, tím lépe líbilo se této v tělesné schránce. Nebylo však náležito duši schoulostivět a z důvodu toho si ukládali dlouhé a přísné posty jako na příklad u příležitosti desetidenní slavnosti bohyně Iridy.

Od nich, zdá se, přiučili se postům Řekové a zejména pythagorejci. Nezdržovali se však jídla docela, nýbrž popřávali si vody a chleba a tohoto namnoze s medem. Také u jiných národů jak u zmíněných jeví se občasné zdržování se hojnosti požívací z přesvědčení, že toto má blahodárný účinek na organismus.

O postu jako léčebném prostředku uveřejnil kterýs ruský učenec obšírné pojednání.

Sám sebe byl vyléčil z modní nemoci našeho století, migrémy, tím, že týdně půldruhého dne naprosto ničeho nejedl ani nepil. Později uskrovnil hladovění a žíznění to se 36 na 18 hodin v týdnu.

Následkem toho dostavilo se nejen značné zlepšení jeho choroby, nýbrž i jeho duševní míry a vůbec celého zdravotního jeho stavu. Pozorování svá rozšířil i na holuby a kury, kterým částečným hladověním přibývalo, ač podivno to, na látkách bílkovitých.

Pokusy fysiologů Rudolfiho, Rediho a jiných dospělo se u rozličných zvířat k úžasným výsledkům.

Dle těchto mlok jeskynní, jenž v temnotách podzemních vod tráví svůj život, nejvíce jest s to postrádat tělesných požitků, neboť obojživelná ještěrka, může bez potravy být plných 5 let. Rovněž ve tmách žijící jeskynní štír bez potravy vydrží 9 měsíců.

Mezi ptáky jsou právě nejžravější supové nejzpůsobilejšími k postu a sice po 21 dní, načež přijdou luňáci a orlové s 18. datlové s 12 a kapouni s 8 dny. Psi žijí bez potravy 36 dní a kočky průměrně 20 dní.

Nejméně hladovění schopnými jsou asi myši, které bez potravy neobstojí ani 2 dny. Povšechně mohou studenokrevná zvířata déle strádat hlady nežli teplokrevná. Tato skutečnost má svoji příčinu v nerovném systému, který reguluje jak půst tak jídlo a pití. Tento regulátor jest u jiných méně vyvinut nežli u výše stojících tvorů.

Ssavci, již oddávají se zimnímu spánku a z nichž nejlenošivější svišť 7 až 8 měsíců bez hnutí odpočívá, proměňují se na lhůtu tu ve studenokrevce a mohou se proto tak dobře postit. Z ryb znamenitě dovede se odříkat potravy losos, neboť nepožívá ničeho po 7 až 9 a půl měsíců, které tráví ve sladkých vodách. Jak známo, jest u něho čas hladu zároveň časem lásky.

Lidé mohou žít bez potravy asi 2 až 3 neděle.

K nejproslulejším »hladovícím umělcům« náležel advokát Antonio Viterbi, pocházející rodem z Korsiky. Byl roku 1821 pro vendettu odsouzen k smrti guillotinou. Aby uchránil rodinu svoji této potupy a neméně i hanby, kdyby sám na sebe vražedně vztáhl ruku, umínil si zemřít hlady. Cíle svého dosáhl 17. dne svého hladovění, kdy podlehl ochrnutím srdce. Z počátku líčil tělesné bolesti své sám, ale později neměl již k tomu sil a pouze diktoval.

V praktické době, v níž žijeme, nehladoví se zadarmo, jak dokazuje americký lékař dr. Tanner, který za 30denní půst vypsanou cenu 1000 dollarů získal tím skvěleji, ježto lhůtu tuto předržel ještě o 10 dní.

Počal světoznámý svůj půst dne 28. června 1880 a do 7. srpna pozbyl na váze tělesné 36 liber. Na myšlenku produkovat se jako »hladovící umělec« přivedl ho zánět žaludku, z něhož se byl vyhojil několik před tím dočasným úplným zdržením se jídla a pití.

Důstojným soupeřem jeho v tomto oboru je Vlach Giovanni Succi, který se byl nabídl v únoru 1888 ke 30denímu postu. Před tím byl již v Miláně a Paříži podal ukázky svého »umění«. Talent svůj pro hladovění byl objevil za pobytu svého v Africe, kdež byl zachvácen těžkou nemocí jaterní, která znemožnila mu požívat nejnepatrnějšího sousta.

Umění své prováděl s obřadností primadony: má impresaria. který po čas »práce« jeho vybírá velké vstupné.

Přání dobré chuti pojímá prý dokonce jako osobní urážku.