Jak rodiče nevědomky učí své děti lhát

původně vyšlo: Česká hospodyně 1912, autor V. Bušek.
Lež je určitě velmi špatná věc, přesto dospělí často při komunikaci s dětmi lžou. Zda je to správně a kam takové lhaní dětem může vést, to vám popíše článek z roku 1912. Myslíte, že je to dnes jiné?


Výchova ku lži.

Často, přečasto pravdu velebíme, ale vychováváme ku lži. Vychvalujeme dětem vznešenost pravdy, líčíme lež barvami co nejčernějšími a dokládáme se pořekadly, příslovími, bajkami i podobenstvími. ale vzepiaté vzněty našeho citu pro pravdu jsou velmi pomíjivé.

Zdá se, že jsou nám jen k tomu, bychom upokojili své svědomí, abychom vykonali svou vychovatelskou povinnost.

Odbyvše své krasořečnění o pravdě a pravdomluvnosti, lžeme svým dětem dál zcela nerušeně až do té doby, kdy zas se probudí z těch nebo oněch příčin potřeba zařečniti a zamoralisovati si a udati několik svých průpovědí.

Ale lžeme. Lžeme svým dětem, kdykoli se nám k tomu naskýtá příležitost, a naskýtá se často.

Slibujeme dětem mnoho věcí, ale zřídka sliby své plníme. Hrozíme jim tresty, jsouce předem rozhodnuti, že je nepotrestáme. Skutky, jež dětem dovolujeme, označujeme za nedovolené a navádíme je často k nedovoleným, dávajíce jim vzezření skutků dovolených.

Na otázky dětí, jež nás uvádějí v rozpaky nebo zdají-li se nám nepohodlné či snad »choulostivé«, odpovídáme lží, a děti, jež považujeme za příliš naivní, nevšímavé a o nichž myslíme, že hnedle zapomenou, za krátko poznají, že je klameme.

Aby se návod ke lži nestal jednotvárným a jednostranným, nepřestáváme na lžích slovních a lžeme také skutky. Předstíráme žal, jsouce veselí, předstíráme radost, jsouce smutni, předstíráme rozhorlení, jsouce zcela klidni...

A lžeme, velice lžeme, činíce sebe vzorem všech ctností, znechucujíce děti sebechválou: »Když já jsem byl malý, když já jsem chodil do školy, tak jsem nebýval atd.« Lžeme dětem dost a před dětmi ještě více. Maminky bývají neunavny v obelhávání tatínků ve prospěch synáčků a dcerušek. A maminky i tatínkové dovolávají se přečasto svědectví svých dětí ve věcech malicherných i vážných.

Přicházejí návštěvy. Rodiče se jednou dávají zapřít, jindy zažehrají, než návštěva přijde a jak otevře dveře, rozplývají se radostí. Mluví sladce s hosty, pochlebují, lichotí a vychvalují a když návštěva odešla, vytáhnou stavidla svého odporu, nepřízně a pomluv. Dítě snad si hraje někde v koutku a zdá se, že si řečí nevšímá. Zatím však se ukáže, buď hned nebo za čas, že velmi pozorně sledovalo všecko — i ty sladké řeči při návštěvě i pomluvy a posměšky po návštěvě.

Systematický kurs lhaní nebyl by úplný, kdyby nebyl doplněn praktickým cvičením. A tak se tedy dítě cvičí lživými vzkazy, návodem k lživým omluvám ve škole (někdy s dodatkem: »Ne aby ses potom začervenal!«), ponaučením, co mají říci, až přijdou k tetě, k sousedce, až potkají kamaráda. Pýchou dmou se prsa mnohým horlitelům pro vznešenost pravdy, když děti jejich »dobře vyřídí« lživý vzkaz nebo když si dokonce samy v případě okamžité potřeby obratnou lež vymyslí...

Ku podivu krásně ujímá se tato setba naší výchovy. Neboť nachází v duši dítěte půdu velmi příznivou: dítě přirozeně jeví silnou náklonnost ku lži. Celé okolí působí tu v souhlase s přirozenou tendencí. V žádném jiném oboru výchovy není působení prostředí tak přiměřeno přirozeným disposicím dětské duše jako ve výchově ku lži. Podajný, plastický duch dítěte jest důvěrný a nekritický a podléhá bez odporu vlivu a vedení svých vychovatelů.

Příklad na ně mocně působí, nebo řekněme to moderněji — podléhá suggesci. Jedná neuvědoměle, pod vlivem jednání svých rodičů, opakuje jejich slova, přejímá jejich názory, jejich záliby a sdílí jejich odpor. A setba lži sílí a zmáhá se působením druhého základního činitele výchovy: zvyku. Obklopuje-li dítě od samé kolébky atmosféra lži, vdechuje-li ji v rodině, přichází-li s ní do styku všude, kamkoli jen z domova vyjde k příbuzným, přátelům a známým, cvičí-li se ve lži soustavně den ode dne od nejútlejšího věku, dospěje jistě znamenité dokonalosti.

Musíme ovšem dodati, že ne vždy úplné. Jsou případy, ve kterých výchova ku lži sebe soustavnější a spořádanější setkává se se zdarem jen polovičním. Stává se, že s probuzením soudnosti procitají u jednotlivců i pochyby a vznikají rozpory mezi příkladem a poučením. jež vřezávají se bolestně v duši nezakotvenou a zmítanou.

Nejsou sice tyto krise s to, aby zcela shroutily dílo po léta pracně budované, neboť jest nemožno sprostiti se vlivů, které působily ve vývoj a vzrůst duše v nejplastičtější době života, a bylo by divem, kdyby dítěte, které vyrostlo mezi lidmi lkavými, zmocnila se tak silná nenávist ku lži, že by jí vůbec zanechalo; ale celistvost a jednota porušuje se nicméně velmi citelně.

A jen zachovávající mocí zvyku překlenuje a zaceluje se tato bolestná trhlina. Neboť zvyk uspí i velmi jemné svědomí a zdolá i velmi pevnou vůli.


Původní zdroj historického článku:
Česká hospodyně 1912, autor V. Bušek.



datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
25. října 2019


Diskuze k článku „Jak rodiče nevědomky učí své děti lhát“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nabízíme v eshopu
Obchod.Bejvávalo.cz




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2022 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.