Humor našich předků: vtipy z roku 1916, které vás rozesmějí i dnes

Veselá rodina.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Mladý Jakub Morgenstern se zasnoubil s dívkou z cizího kraje. Když ji poprve přivedl ke svým rodičům, vzala ho matka stranou a šeptala mu: „Pro pánaboha, vždyť ta osoba je na jedno oko slepá.“ „Za to ona nemůže,“ řekl klidně Jakub. „Ale ona také kulhá!“ „Ani za to nemůže.“
Na to matka: „A potom, mně se zdá, že je v jiném stavu.“ „Za to zase nemohu já,“ klidně odvětil Jakub.

Podvodník: Sňatkový podvod pověsím co nejdřív na hřebík. Stojím pořád jednou nohou v káznici a druhou v manželství.

Pinchus Feigenbaum je člověk velmi roztržitý. Ale uzná každou chybu.
Tak byl nedávno na jedné slavné svatbě jako vzdálený příbuzný. Na stůl přinesli mayonaisu z humrů a nešťastnou náhodou ji postavili před Pinchuse.
Oběma rukama zajel do mísy, nabral, pojedl a prsty oblízl. Ztrnutí celé společnosti. Konečně se ozve matka nevěstina:
„Ale pane Feigenbaum, vždyť to je mayonaisa.“
Pinchus se začervenal až po uši. „Pane na nebi, račte odpustit, ale já opravdu myslil, že je to špenát!“

Soudce: Vdaná? Po druhé?
Svědkyně: Ano.
Soudce: Kolik je vám let?
Svědkyně: 28 let.
Soudce: Též po druhé?

Bohatý a bezdětný Mayer zemřel. Celé své jmění odkázal svým třem přátelům s podmínkou, že každý z nich mu dá sto korun do rakve. První byl katolík, druhý evangelík, třetí žid. Po pohřbu se ptá notář katolíka: „Co jste dal do rakve?“ „Dal jsem tam sto korun ve zlatě.“
„A co vy jste tam dal?“ stejně se ptá evangelíka. „Papírovou stokorunu.“
„A co oni tam dali, pane Cohn?“ „Já? No, co bych tam dal? Peníze jsem neměl u sebe, napsal jsem směnku na tři sta korun, dal jsem ji do rakve, a těch dvě stě předešlých jsem si vzal.“

Mathematik: Pro vše třeba mít aspoň dva důkazy: přímý a nepřímý.
Právník: Pro každé tvrzení nutno mít aspoň dva důkazy: jeden, že je správným, a jiný, že není správným.

Šalamoun Jejkiv si zajel k slavnému profesoru, aby se poradil o léku na svoje rheumatické bolesti.
Profesor: Poslouchejte, ale nohy jste si mohl také umýti, než jste sem šel!
Pacient: To mi radil i náš doktor — ale já jsem si myslel, že se dříve zeptám také pana profesora, nežli se k něčemu takovému odhodlám.

Na elektrické dráze jede dáma v krásných šatech. Ale nemůže ani „malý rovně“ zaplatit, protože má jen stokorunu a průvodčí nemá drobných. Po dlouhém hledání drobných je dáma u cíle své cesty a průvodčí se spokojuje slibem, že dáma zaplatí podruhé.
Po jejím odchodu vznikne debata: „Což tu dámu znáte?“, ptají se ho. „I ne, ale ona jistě zaplatí podruhé. Vidím ji sice poprvé v životě, ale ona má už takový poctivý obličej.“ „O jé, a to vám stačí? Snad zde nekonáte dokonce fysiognomické studie?“
„To ne, ale poctivý obličej má — a potom zde zapomněla slunečník se stříbrným držadlem.“

Soudce: Ve vašem věku jste již dvanáctkráte trestán! Zdáte se mi již zcela zkaženým. To je ze špatných styků.
Obžalovaný: To je možné. Mám stále co činit s úřady!

Na širém moři chce americký parník předhoniti anglickou loď. Na palubě se rozvine mezi dvěma cestujícími takový rozhovor:
„Vsaďte se, že ji předhoníme!“
„Nikdy se nesázím.“
„A což, když vám řeknu, že za chvíli bude náš kotel explodovat? Oč se vsadíte?“
„Už jsem vám řekl, že se nesázím nikdy.“
Najednou strašlivý výbuch. Kotel explodoval! Všichni, kdo byli na palubě, byli vyhozeni. Zmatek nad zmatek.
Ve zmatku najednou zazní jasná slova: „Chcete se vsadit, že vyletím výše než vy?“

Berní úřad píše řediteli velké banky: „Ve vašem seznamu postrádáme výkaz zisků ze spekulačních obchodů za uplynulý rok.“
Ředitel vrací přípis s krátkou poznámkou: „Já také.“

K modistce vstoupí rozkošná herečka. Za ní oblaka vůně. Jde o koupi rozkošného kloboučku, který má míti eleganci, chic, má býti sensační, „aby porazil konkurenci“, ale „musí býti také velmi, velmi laciný“, podotýká drobná umělkyně. Po dlouhém vybírání se obě dámy shodnou na jednom tvaru. Cena nepatrná: 50 korun. Letní klobouk je zaplacen.
Nežli však herečka odejde, jde s modistkou do její kanceláře a žádá: „Teď mi ale musíte prokázati malou laskavost. Pošlete mi za tento klobouk 12 účtů, a sice jedenáct po stu korunách pro mé přátele, a jeden na tři sta korun pro kolegyně v divadle.“

Lokaj, který urazil svého pána, byl před soudem odsouzen. Po skončeném líčení obrátil se k soudcům: „Prosil bych ještě o právní poradu: nesmí se vůbec nikdy říci pánu velbloude?“
„Ne, samozřejmě nikdy.“
„Ale velbloudu mohu říci milostivý pane?“
„To ovšem smíte.“
„Tedy s bohem — milostivý pane.“

Pan Pavlousek, vážený kupec z předměstí, spadl do řeky a utonul. Jde o to, aby byla paní Pavlousková co nejšetrněji zpravena o smrti manželově. Jeden z kolemstojících, z Podskalí rodem, se nabídne k této službě.
Jde na udanou adresu, zazvoní a ptá se: „Mohu mluviti s vdovou po panu Pavlouskovi?“ Dáma, která mu otvírá, praví: „Vdova po panu Pavlouskovi zde nebydlí, ale přejete-li si mluviti spaní Pavlouskovou, to jsem já sama.“ „Chcete se vsadit o desítikorunu, že jste vdova po panu Pavlouskovi?“

Prvního dubna přijde malá Mařenka tajuplně k mamince. „Už to víš, matinko, v dětském pokoji je cizí pán a líbá se tam s naší slečnou.“
Matka jen zvolá: „To není možné!“ a chce běžeti ke dveřím.
„April! April! — vždyť to není cizí pán, je to tatínek!“

„Co tomu říkáš, naše primadona se provdá za kritika N., který ji ještě před čtrnácti dny v novinách strhal?“
„Nu, ano, pomsta je sladká.“

Profesor (při zkoušce k doktorandovi): Když vás zavolají k nemocnému, nač se nejdříve zeptáte?“
Student: „Kde bydlí.“