Mé poslední vystoupení s Enrikem Carusem

V zimě minulého roku sešli jsme se zase na scéně Metropolitní opery v Pagliacci... Netušila jsem, že je to naposledy. Caruso absolvoval krátce před tím namahavou koncertní cestu Mexikem a Západem Spojených Států. Byl prý v dobré formě a sklízel obrovské triumfy.

Emma Destinová a Caruso
Emma Destinová a Enriko Caruso při společném vystoupení.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Ve vozíku taženém oslem střetli jsme se znovu a stiskli si ruce s potěšením dávných známých. Gratulovala jsem mu k sličné choti a malinké, nedávno narozené dcerušce. Podíval se na mne a řekl s divným přízvukem:

»Che cosa vuuoi ... Sono divenuto recchio ...«

Kolem očí, úst a po lících táhly se mu stopy hluboké nějaké únavy, rty a hlas se mu chvěly a nervosou sotva se držel na nohou. Znala jsem však podivné jeho nálady a neptala se dál... Čím dál. tím víc ho schvacovala úloha Cania, někdy tak jím milovaná, po někdejší vlastní životní tragedii nezpíval ji už rád.

Kletba proslulosti nutila ho však právě k této partii. Každý přál si slyšeti jeho neporovnatelné »Ridi Pagliaccio« a i tohoto večera utvořilo obecenstvo dlouhý zástup kolem Metropolitní Opery, by svého miláčka slyšelo. Ráno už cítil se býti nemocen a nechtěl vystoupiti, ředitelství ho však přemluvilo. Ceny byly dvojnásobné; nejprve se hrála aktovka, pak Pagliacci a na konec nějaký balet.

Vyjeli jsme na jeviště a dvojnásob napadl mi tu trpící obraz jeho obličeje. I mne se zmocnilo podivné rozechvění, jež se stupňovalo při poznání, že Caruso se skutečně namáhá a že mu dech neslouží, že se nutí a dává příliš mnoho bez obvyklé své znamenité kontroly. Nebudu se zmiňovati o arii, z níž jsem slyšela jen úryvek, běžela jsem se převléci, neb pausa bývala krátká. Ale úbor Colombiny byl dávno už převlečen a inspicient nepřicházel. Bylo mi to nápadné a šla jsem se optat po příčině. Řekli mi — Caruso omdlel ve své šatně. Dosud nevíme, bude-li moci pokračovati. Signor Crimi se už obléká.

Za půl hodiny se konečně Caruso tak zotavil, že bylo možno pokračovati. Rozčileně a nenáladově vléklo se představení dále. Každý šeptal, za scénou chodili po špičkách a vše mělo podivný ohlas domu, za jehož zdí leží těžce nemocný. Vídala jsem někdy v Londýně kus ulice vystlaný slamou, aby vozy kolem villy boháčů těžce nemocných jedoucí, neharašily... Tak mi tehdy to zákulisí opery připadalo. Čekala jsem stále, že se na místě Carusově objeví tenor Crimi.

Vešel však sám Enriko Caruso, ne — nevešel, potácel se jako opilý, takže poznámka »Neddina« o opilém manželu dobře zapadala. Hrál snad? Ne — těžce dopadl na židli a otevřenými ústy lapal po vzduchu. Každý takt, každá namahavější fráze byla pravou útrapou. Srdce mé bylo jako v kleštích, utrpení soudruha tak milého přenášelo se i na mne. Celá tragika podivné polokomedie nabyla hlubokých, vážných a určitých rysů, až ve chvíli vyvršení byla skoro životem — bezohledným, ničícím a pomíjejícím.

Nad svým tělem slyšela jsem ještě slova Carusova — poslední, jež přáno bylo mně slyšeti.

La commedia è finita ...

Radila jsem mu pak ještě, by si odpočinul, zanechal na měsíc divadla a zajel si do Atlantic City, kde se dobře léčí indisposice. — Usmíval se roztržitě, snad ani neposlouchal. Vystoupil za dva dny v Brooklyně, v Elixire d'Amore, kde mu při namahavé arii praskla žilka pod jazykem, takže jeviště zbroceno bylo krví a opera přerušena. Uzdravil se však rychle a vystoupil ještě ve dvou večerech, z nichž poslední — Saint Saensův Samson — zanechal v obecenstvu hluboký dojem.

A zase nadešel večer Pagliacci, kdy marně jsem čekala na svého obvyklého soudruha, za Carusa zaskočil signor Crimi a druhého dne už rozletěla se poplašná zpráva New Yorkem, že nejslavnější tenorista své doby umírá. Hnisavý zánět pohrudnice zachvátil umělce v dobu předjara a do opery se už nevrátil. Slyšela jsem pak ještě v únoru v Paříži, že byl zaopatřen — pak však se nemoc zlepšila a Caruso odcestoval na jaře do své vlasti slunné Italie, kde hodlal v brzku nalézti ztracených sil. Hlas jeho prý byl krásnější než-li kdy jindy, říkali známí a přátelé, jimž bylo přáno slyšeti ho před odjezdem z New Yorku naposledy.

Zdá se mi, že slyším sametový jeho hlas žalovati k rozloučení, že znovu pěje svou krásnou arii z Butterfly, které vždy s utajeným dechem jsem naslouchala:

Adio, fiorito l'asil di felizia e dell'amor...

Kladu v duchu kytici gardenií na kámen, který jeho srdce zatížil a posílám mu z dáli vzpomínku upřímnou a sesterskou v paměti večerů naší obapolné slávy a jejich usychajících vavřínů.

Addio, fratello e caro compagno...

Addio, addio!

Na Stráži, v srpnu 1921.

Emma Destinová

Poznámka: současná média nemají zcela jasno jak správně psát jméno Emmy Destivové, vlastním jménem Emilie Pavlíny Věnceslavy Kittlová. Často se uvádí jméno Ema Destinnová, toto jméno uvádí například i Wikipedie. Někdy se uvádí i jméno Ema Destinová. Pod originálním dobovým článek byl ale uveden podpis Emma Destinová.