Známý i neznámý ježek: nebojácný bojovník i přítulný domácí mazlíček

Ježek.

Proč bychom si nepohovořili také o ježkovi, o tomto zvířecím bodláku, o tomto živém: „Nedotýkej se mne,“ jejž v suchém listí na podzim častěji v lese chrastiti slyšíváme.

Neníť on tak sprostý, jak by sobě leckdo mysliti mohl, a když se nestyděl král Jindřich IV. při dobývání Amienu vložiti sobě ježka do znaku s nápisem: „Undique tutus“ (ze všech stran krytý), a měšťané jistého města pod jeho podobiznu napsati: „Sub umbra alarum tuarum“ (pod stínem tvých křídel), toť netřeba i nám se ostýchat, započíti o něm zvláštní kapitolu.

Podle plesnivých tradic učeného přírodopisu měli bychom arci učiniti začátek s popisováním našeho hrdiny od hlavy až k patě a vypočísti, kolik má v tlamě zubů a kolik chlupů v poctivém kožiše, měli bychom udati, že je dospělý ježek skoro 10" dlouhý, že má chrup dravčí a na nohách ostré drápy, že tedy patří k šelmám hmyzožravým, že má rypák jako vepř a na těle ostny, na 1" dlouhé atd. atd., ale to si může každý přečisti v jakémkoliv přírodopisu a nalezne tam zajisté ještě mnohem více.

My se chopíme tenkráte ježka z jiné strany; bychom však si při tom „chápání“ prsty nepopíchali, navlíknem si rukavice, neboť jest ježek nevšední ferina a ježatý filosof, jemuž nesnadno jest přikvačiti na kůži. Zdá se sice, jakoby měl v kostech podagra a však navzdor tomu jest on čiperný kuliferda, geniální chlapík a obratný štětinář.

Opatrně a zvolna prochází se ve vysokém obilí neb po měkkém mechu, chytrýma očkama na všechny strany mžouraje. Bystrý jest i jeho sluch a jak mile zaslechne podezřelý krok člověka neb zvířete; okamžikem svine se v klubko osudné, na vše strany proti útokům nepřátelským ostrými bodáky střežené.

Chceli ježek s příkré stráně neb zdi dolů se dostati, svine se pečlivě v kotouč a bez okolků pouští se dolů; pružné ostny zmírňují náraz v takové míře, že netřeba se báti úrazu. Štveme-li psy na ježka, obskakují ho zuřivě, štěkají a výjí, div se nevzteknou, popadají jej tu i tam, ale ježek se ani nehne; pokojně stáhne nohy a hlavu, s tuhou chladnokrevností napne bodáky a brzy utíkají skučící psi s krvácejícími nosy na vše strany.

Žádný pokus není s to vylákati jej z bezpečného shoulení. Jenom vodou politý rozvine se, napínaje nohou svých, aby ušel potopě; této lsti prý i liška užívá, pokropujíc louhem nečistým nepřístupného ostnokožce, aby ho za hlavu popadnouti mohla.

Při svých nevšedních vlastnostech jest ježek občan nad míru skrovný, nerad se blýská před světem a nečiní ničehož ani pro slávu světskou ani věčnou. On nenávidí všechnu parádu z celé duše své a protož ze zásady se drží ve dne v tichosti, ukryt ve své lesní komůrce pod pařezem, již sobě sám byl ostrým drápem zbudoval a ku pohodlí svému slušně připravil.

Zde žije mudrc troglodit jednoduše ale vkusně, bez hluku ale vzorně. Teprv za soumraku, když všechna denní lesní chamraď byla utichla, vychází ježek zároveň s jeleny, srnci a jinými vysokými pány na procházku, aby sobě pochutnal na všelikém hmyzu, na ptačatech a jejich vejcích, na křehkých žabkách, čiperných ještěrkách, myších a na jiných ještě pokroutkách.

Může-li se dostati na chutné hrozny vinné neb k sladkému medu, činí to se zvláštní zálibou, z čehož viděti, že drží ježek na dobrou tabuli, což mu zajisté nikdo za zlé pokládati nemůže. Ze se ježek na spadaném ovoci válí, aby jablka neb hrušky na své bodáky napíchal a domu odnesl, není žádná báchorka, ač tomu mnozí věřiti nechtějí.

Chce-li si ježek udělati dobrý den, vyjde si na honbu na krtky a polní myši, kteréž velmi chytře a obratně vyčíhati a z brlohů vytahovati umí; největší však činí mu potěšení, když může švábům dostati se na kožich, jimž pak bez milosti láme vaz a dlouho ještě jazykem mlaskajíc olizuje sobě prsty po tak výborné hostině; mladé německé myši jsou jeho žalůdku též výbornou lahůdkou, a veliká spokojenost jeví se v oku ježkovu po takovém chutném obídku.

Jenom ropuchy mu poněkud nechutnají a to sice pro ošklivou šťávu, již na povrchu těla vylučují; chce-li se však přece do některé pustiti, tu sobě po každém kousnutí z počátku utírá hubu o mech neb o zem. Ale na tom ještě není dosti; ježek se pouští s odvahou a chladností neobyčejnou i do bojů, jimž se jiní živočichové s hrůzou vyhýbají.

Ježek totiž vede boje na život a na smrt s jedovatými hady. S chladnou rozvahou a okem zkušeným vrhá se bez okolků na zmiji jedovatou, a ostrým chrupem hledí rozdrtit tu hlavu zlořečenou jedovatým zubem ozbrojenou. Ať si zmije syčí, ač se vine, kroutí, plazí, nic naplat, ježek neustoupí v boji zuřivém a statečně doráží na svijícího se hada, až se mu poštěstí, ostrým zubem zasadit mu ránu smrtící.

Ano na jedovaté hady má zvláštní laskominy a pozorovalo se, že s rozmanitými hady zavřen, nejprvé do jedovatých se pustil a potom teprv ostatní zaškrtil.

Uštknutí hada i mnohonásobné nic mu neškodí, ježek je proti jedům pojištěn, neznámo však u které assekurační společnosti. Usmrtiv zmiji slaví ježek nové hody; uchopenou za hlavu souká ji se vším všudy do sebe, až milo se podívat. Španělské mouchy, z nichž jediná psovi veliké způsobuje bolesti, pojídá ježek po tuctech jako hrozinky, aniž by sobě na hryzení neb žáhu žaludeční stěžoval. Ano i opium, kyselinu modřovou neb utrých může prý ježek bez uškození požiti. Jaký to převýborný žaludek!

Ježek je skutečně neobyčejný úkaz v živočišstvu a dle vlastností svých zdá se, jakoby patřil do jiného světa. Ostatně jest manžel pečlivý a se svou starou hospodaří přes celé léto a bez sváru a různic. V červnu rodí ježková 4—6 slepých, bílých ježátek, která v zajetí ihned sežere, aby nemusela otroctví snášeti, na svobodě je však krmí mlékem svým a živí je plži a žížalami, starajíc se o ně s pravou láskou mateřskou; tato však pocházejí nezřídka tuhou zimou, která je v děrách umořuje; protož také ježků nikde není mnoho.

Na podzim vyhrabává sobě každý ježek zvláštní díru pod kořeny stromů, již sobě mechem vystele, aby v ní prospal smutný zimní čas ; vnikne-li mu tam však voda, je ztracen. Největší nepřítel ježků jest mimo to člověk, jenž z hlouposti a nerozumu užitečné zvíře toto zabijí, kdekoliv je zastihne.

Ježek snadno krotne, zvláště v mládí chycený, a chová se pak v domácnosti na místě kočky; jest však mnohem užitečnější, neboť vypuzuje ze stavení vedle myší i šváby a jiný hmyz. Pro svou obratnost, rozmanité posuňky a neobyčejný kožich svůj spůsobuje zvláště dětem nemalou kratochvíli. Jeho pravé a nejprospěšnější místo jest však v lese a na poli, kde se vyznamenává co nejchvalněji.

Protož měl by všude co nejpřísněji býti šetřen, anť je bez toho v Čechách již dosti vzácný. Kůži jeho potřebují pověrečné báby k podkuřování nádchy a hospodyně z ní dělají odstaveným telatům náhubky, aby je kráva k mléku nepřipouštěla, nejlepšího upotřebení by však nalezla, kdyby se dala každému surovci, jenž ježka bez příčiny zabije, alespoň na čtrnácte dní — za podušku.