Výchova dětí ke zbožnosti za časů našich prababiček

Náboženská výchova dítěte.

Dítě má Boha poznávati v jeho díle, všude působící lásku, péči a opatrování Boží, jej jako nebeského otce vždy milovati a jej naučit se poslouchati.

Jen v lásce k otci a matce může dítě lásku k otci nebeskému, jen v poslušnosti oproti svým rodičům odvislost svoji od dobrotivého a všemohoucího stvořitele světa pociťovati. Příklad rodičů, v pravdě zbožný mrav domu, a náboženský duch, jenž vane celým rodinným životem a jej proniká, může založiti símě křesťanského smýšlení, cítění a chtění do srdce dětského, aby náboženský zájem včasně hluboce založen byl a základní myšlénky křesťanské byly prvními, které v duši dítěte se ujmou.

Když v dítěti procitne sebevědomí, když dítě počne sebe od prvého světa rozeznávati a dává to na jevo vyslovováním slova „já“ (což stává se obyčejně v třetím roce života) jest čas k pozvolnému povzbuzování a sprostředkování náboženského vývoje a vzdělávání.

Nechť matka upoutá pohled dítěte na nebe hvězdami poseté, ukáže mu nádheru slunce vycházejícího a zacházejícího, upozorní je na hučení větru a na šum lesa, na klikatý blesk a dunění hromu.

Přistoupí-li k tomu později živé slovo, krátký poukaz na nestálost lidského štěstí, na pomijícnost pozemských statků, jak nenadále nemoc i smrt přichází atd., tu vzklíčí v dítěti pocit odvislosti a s ním zároveň příchylnost a láska k velikému, moudrému, všemocnému a dobrotivému otci, jenž nad hvězdami dlí.

Blaze dítěti, které na srdci zbožné matky spočívajíc, z její úst slyšeti může vzácná slova, která zbožná Gertruda ku svému miláčku promlouvala : Dítě jest Bůh, jejž potřebovati budeš, když ti více mne potřebí nebude; Bůh, jenž vezme tě na lokty své, když nebudu moci více tebe chrániti; Bůh, jenž dá ti štěstí a spokojenost, když já ti nebudu moci je více dáti.

Neníť vznešenější bohoslužby, než když zbožná matka klečí u lože svěho miláčka a prosí za požehnání a zdar svého dítěte; nic neví líbeznějšího, než když dítě v napodobení ručky sepne a tiše slovům zbožné modlitebnice naslouchá.

Bohužel nedá se upříti, že v době naší povážlivě jest pozorovati, že velmi mnoho rodin své hmotné práci a smyslným požitkům žijí, aneb náboženský i ethický smysl zanedbávají. — Jest to smutné a pro děti zkázonosné.

Rodiče nemohou větších služeb svým dětem prokázati, než když sami dílo výchovy svých dětí moudrou svou rukou řídí. Děti, které rodiči vedeny byly k pozornéma pozorováni, správnému myšlení a k dobré výslovnosti a které naučili se podrobovati řádu domácímu, rychle a povolně podříditi se školní kázni budou také tělesně i duševně prospívati