Americký president.

Nikomu se tu netřesou kolena, nikdo si tu nemusí po audienci vyměňovat prádlo, nikomu nevyvstávají smrtelné krůpěje potu na čele, když má pronést nějaký ten proslov — hlava státu sem a hlava státu tam, vždyť je to člověk jako každý jiný, oni si ho přece zvolili, aby podepisoval zákony a státní listiny, dali mu svobodný byt, teplo a světlo, a také si ho platí...

A za to, že si někoho vydržuji a platím, ještě mu dělat otroka — to i tomu nejprůměrnějšímu Američanu dnes ani nenapadne.

A konečně i ten plat presidenta Spojených Států není při srovnání s poměry evropskými nijak obrovským. Obnáší padesát tisíc dollarů a s různými přídavky na stodvacet tisíc dollarů ročně. Tedy zrovna tolik, co leckterý americký milionář vydá do roka jenom na své lokaje. A za to je presidentem státu dnes už daleko většího nežli je celá Evropa.

Zde je to sto dvacet tisíc ročně a žádná pense (president po vypršení své úřední doby se vrátí ku svému původnímu občanskému zaměstnání) a kolik to dělá v Evropě, když tak spočítáte všechny ty státy evropské?

Evropa platí svým panovníkům z boží milosti úhrnem 169,000.000 K, slovy: jedno sto a šedesát devět milionů korun! Co stojí v Americe — tisíce, to stojí v Evropě — miliony! Ale to je kapitola už jiná a těžká.

Byli jsme také ve Washingtonu, hlavním městě republiky. Nádherné a zahradní město blízko pobřeží Atlantického okeánu. George Washington dal je zbudovat výlučně pro potřeby politické a zákonodárné správy veliké republikánské unie.

Zde je kongres, ústřední parlament republiky, nejvyšší soud, ústřední úřady a »Bílý dům« pana presidenta.

Nemohli jsme, abychom se také nepodívali, jak bydlí hlava Spojených Států. A viděli jsme ten světoznámý »Bílý dům«. Nic víc, nežli větší, bíle natřená villa uprostřed rozsáhlého parku v městě. Nikde žádní vojáci a gardy — všechno docela po občansku a jakoby se to rozumělo samo sebou.

Vstoupili jsme dovnitř. Sluha nám ještě ochotně ukazuje cestu. Můžete se tu v bázni boží procházet, podívat se do různých otevřených salonů, i do malé galerie, v níž jsou umístěny obrazy bývalých presidentů a jejich žen. V prvním poschodí mně soudruh Poláček ukazuje malou tabulku s jednoduchým nápisem: Private. Za těmi dveřmi bydlí — president, první osoba ve státě...

Dál jsme už nešli. Jsme slušní lidé a pana presidenta přece nebudeme vyrušovat. Však má, chudák, dost svých starostí... Večer mi řekl přítel Král, že chtěl-li bych s presidentem mluvit, musil bych se zdržet do zítřka. Stačí k tomu — visitka...