Svatba na Sardinii: zvláštní zvyky, spousta líbání a rvačka nakonec

Sardinská svatba.

Obyvatelé ostrova Sardinie, náležejícího k Italii, mají své zvláštnosti, které po staletí udržují. Tak zvláště významné jest jejich svatební veselí.

Z rána svatebního dne shromáždí se svatebčané obou stran v domech ženicha a nevěsty. Když přibližuje se doba oddavek, jdou bratři nevěstiny do domu ženicha, aby jej a jeho průvod do domu nevěstina přivedli.

Průvod doprovází ženy s košíky na hlavách, v nichž nachází se dary tchyně a jiných příbuzných: devět chlebů a devět srdcí z koláčové mouky. Před domem nevěsty se zastaví a tato vystoupí ve svém svatebním úboru před své rodiče, políbí otci ruce a prosí za odpuštění svých poklesků a za otcovské požehnání. Když rodiče požehnali a svá přání snoubencům přednesli, hne se celý průvod ku kostelu.

Před nevěstou kráčí chlapec a děvče se svědky zdobenými tábory, vedle nich dvě známé ženichovy, za nimi pak jde ženich mezi dvěma blízkými příbuznými nevěsty a konečně ostatní příbuzenstvo a přátele. Na cestě od oddavek jde mladý párek pohromadě a se všech stran se mu provolává: „Buona fortuna, bina vos ispasos!“ a zasypává je pšenicí, jež jest symbolem požehnání.

Talíře, na nichž se pšenice nese, se pak na kousky rozbijí. Na prahu domu obejme matka mladou paní, jíž pak všichni průvodčí dary odevzdávají. Za tyto dary jsou oprávněni nevěstu na tvář políbiti. Ku konci svatební hostiny musí se mladý pán před tváří všech hodujících s nevěstou políbiti a tento slavnostní okamžik jest výzvou ku všeobecnému líbání.

Mladý párek jí po celou hostinu z jednoho talíře a jednou a touže lžící. Hostiny zakončuje talíř s kostmi, kaménky, trny, kopřivami atd. Na to se řeční na oslavu párku a často se hosté k tanci rozjaří a také do krve zbijou.