Středověká charita a péče o lidi v nouzi

Péče o nešťastné.

Jsou, kteří bohatnou a zbohatnou až na milionáře ano i miliardáře, ale jsou naproti tomu zase tací, kteří chudnou, a kdyby se i břehu chytili i ten se s nimi utrhne.

Lidská bída však od pradávna vzbuzovala osoby citlivé, aby se bídných ujímaly a tak vznikla péče o chudé a byla zorganisována již ve II. stol. po Kr. Mezi křesťany skládaly věřící každý týden, nebo každý měsíc dobrovolné dary do rukou biskupa, aby byly peníze rozdávány pocestným, vězňům, nemocným, vdovám a sirotkům.

Byly při tom zvláště zaměstnávány ženy, aby vyhledávaly v příbytcích chudé, posluhovaly nemocným, navštěvovaly uvězněné, podporovaly poutníky. Ze svého jmění hojně, hojně k tomu přispíval sv. Cyprian (+ 258).

V době moru se stalo, že v Karthagině v Africe pohazovali pohané své nemocné na ulice a utíkali od nich, co zatím křesťané se jich ujímaly. A právě tak dělo se v Aleksandrii (251—253). Křesťané snášeli mrtvoly pohanů na svých ramenech a pochovávali je.

V té době starala se křesťanská osada v Římě o 1500 vdov a sirotků, jichž počet ještě dále vzrůstal následkem válek a moru. Celé své jmění dal sv. Ambrož na podporu vdov a sirotků a tak také po jeho přikladu učinili sv. Antonín poustevník, mnozí mniši té doby, i Pelagra, Fabiola, Demetrias a j. v.

Hospicie pro cizince povstávaly ve 2. polovici IV. století a nebyly tehdáž ničím neobyčejným. Tak na př. r. 355. Pontus v Sebaste.

Jako malé město vyhlížel slavný hospic sv. Basilia v Cesarei 372. a přijímal nemocné, osiřelé, cizince a všechny jiné bídné, jež jeho pomoci potřebovali. Neméně slavným stal se hospic sv. Jana Chrysosthoma, ve kterémž bydleli i lékaři, kněží a řemeslníci pro potřeby všech těch, pro něž hospic zřízen byl. V Římě, slavné Xenodochium byl hospic pro cizince a chudé, podporovaný Fabiolou (+ 399).

V Betlémě byl zřízen veliký hospic od sv. Jeronýma a v Cyciku zřídil biskup Eleusius dům pro vdovy. Na Eufratu posta vil poustevník Thalassius ústav pro slepce.

V té době povstávaly ústavy pro malomocné a zvláštní domy pro děti odložené V století V. byly stavěny jesle a nalezince. (Zakladatelem jeslí byl Francouz Marbeau, který hlavně ve Francii ústavy ty rozšiřoval). Bývalyť tehdy mramorové vany před vchody kostelními postaveny a nalezenci do nich přijímáni. — Manželka francského krále Chlotilda, ujímala se dětí opuštěných a v té době počaly se sirotčince rozmáhati.

Ve středověku byly při kostelích zřizovány špitály a počaly i u nás v Čechách. V době moru byly zřizovány lazarety. Do klášterů byli přijímání sirotci. Karel IV. založil v Římě český hospic pro české poutníky. Templáři a Johanité zařizovali v Jeruzalémě hospitály pro křesťanské poutníky, zvlášť nemocné.

A tak všady tam, kde zavládla křesťanská láska a kde dobrý příklad zakládáním dobročinných ústavů byl dán, povstávaly během času domy k opatření nejchůdších mezi chudými, nejnešťastnějších mezi nešťastnými (jako jsou slepci) a nejubožejších mezi ubohými (jako jsou děti odložené). A láska křesťanská rostla do té míry, že dnes vidíme povstávati chudobince, ústavy to pro staré, práce neschopné lidí; chorobince pro mrzáky.

Choromyslní, hluchoněmí, epileptikové mohou býti ve zvláštních ústavech drženi, pěstováni, chráněni, aby nepřekáželi v rodinách těm členům, kteří od rána do večera pracují, rozumně si vedouce, aby sobě potřebného chleba dobyli a při neobyčejné píli a námaze také blahobytu se domohli.