Romové za dob Rakousko-Uherska: život bez naděje, nucené vystěhování a kriminalita

Cikáni.

Odkud cikáni pocházejí, určité se neví; jedni praví, že jsou potomky někdejších pariův, opovržené to kasty východo-indické, jiní zase hledají původ jejich v Egyptů, udávajíce plet, vlnité vlasy, tvar chrupu a lebky jejich jako markantní důkazy odnášející se na plemeno ethiopské, tedy africké.

Šanovský Jožka (cikán), Bůh ho přijmi na milost — nejednou tvrdíval, co slýchával od prapředků svých jako plemennou tradici, že rod jeho „Murkův“ pochází přímo z egyptských faraonův. Ovšem argument takovýto má notu poněkud masopustní, ale dokažme jeho opak !

A kdo cikána toho znal — míním šanovského Jožku — přikývne mi, dím-li, že oblečen v roucho biblických orientálcův, až tuze věrným byl by faraonů obrazem. Nikdo by neřekl, že tento neštasťný cikán narodil se na „Kozicách“ pod košatou borovicí, ale dříve hledal by kolébku jeho ve stínu hrdé palmy, ve stanu mocného pohlavára někde v Africe. Což na tom ?

Nám především nezáleží ani tak na cikánské minulosti, jako více a hlavně na její přítomnosti.

Na Moravě cikánů je nejvíce ve východní její části, v pohraničí uherském. Lidé tito, bez domova a přístřeší, bez práce a tož i výživy toulají se v menších a větších houfcích polem i lesem, jsouce na velikou obtíž zdejšímu, beztoho chudému obyvatelstvu.

Žebrati se jim nedá, krásti nesmějí a pracovat neumějí ani nemají o čem. Leč jisti se jim chce, a hlad otvírá zámky i bez klíčův. — Je to zlo, pod nímž trpí jak osadníci, tak cikáni.

Aby tomuto zlu, na kolik, na tolik se odpomohlo, nařídil r. 1889 uh.-brodský okr. hejtman p. Navrátil provésti úplnou revisi o domovské příslušnosti cikánů ve svém politickém distriktu. Obecní rychtáři a hlavně četnictvo zakoušeli tehda pekel muka s cikány a cikáni s nimi.

Celé tlupy přiváděny ku výslechu, aby řekly, odkud jejich táta, máteř, děd, bába; odkud jejich pra-pra-prapředkové ? A což medle pomohly úřadům tyto cikánské pragenerálky ? Nic, zhola čista nic ! Ani jednoho cikána nebylo, aby prokázal svou příslušnost domovskou.

Nuže, co s cikány ? Moudrý nápad dobrý, a našel se: cikáni přišli z Uher, natož patří tam, a četnictvu poručeno zjímati všecky cikány a postrčiti je za „Šanec“ (hranici), leda že by některá milosrdná obec tu kterou cikánskou rodinu si adoptovala. Ale takových samaritánek mnoho nebylo; kterási přec.

Uprostřed tehdy řádící kruté zimy a velkých sněhů zjímali četníci zástupy bezdomých a polonahých cikánů a hurrá! s nimi na a za Šanec. Jako štvaná zvěř vrhli se milí cikáni do Uher, myslíce, že maďarské srdce bude snad měkčí a přijme je pod svůj šněrovaný „burnus“.

Ale zle: Maďar a útrpnost! — toť zvučí, jakoby kladivem okna utíral. Sotvaže uherští „bandůři“ ubohé emigranty postřehli — hurrá na ně a vytiskli je opět na Šanec.

„Co včil, kam teď?“ vtírala se zoufalým psancům konečná otázka. „Z Moravy nás vyhnali, v Uhrách nás neznají a nechtí — zůstaneme zde na hranici, ta jest mezinárodní, tož ničí“. Rozbili stany, naložili ohně, ohřívali omrzlé údy; dříví tu bylo dost.

Věru, dříví dost, ale chleba, toho chlebíčka tu nebylo, a hlad ohněm nevyžene, leda by ho spálil na věky. Hlad velel a smělejší cikáni, vol nevol, odvážili se do známých osad, staň se, co staň, aby kůrku neb brambor vyptali, v nejhorším snad i ukradli. Cestám a chodníkům obezřele vyhýbajíce vkrádali se jeden za druhým do samot i dědin, až na Šanci nezůstalo nikoho a ničeho kromě několika uhlisk.

Zamlčme několik myšlének o pronásledování a žalářování ubohých cikánů a staňmež u jádra našeho vypravování.

Páni ve městech a zákonodární sborové slyší toliko vypravovati o cikánech šprýmovné anekdoty, tu a tam nějaký delikt ze soudní síně a podobné; ale z toho nelze si nikterak utvořili čistý pojem o povaze, ctnostech i nectnostech a celém životním boji našich cikánů.

My venkované, již na každém kroku takřka s cikány se potkáváme, máme dosti času i příležitosti poznati je nejen po stránce zlé, ale i dobré.

Širší svět uvykl si pokládati tyto národní siroty za polodivoké tvory, nešlechtěné, natož plané, trnovité surovce. Naše mínění o cikánech je docela jiné; po našem pozorování nejsou oni divochy, aniž čím takovým, zač je nervosní lidé mají.

Chyby, jichž se na společnosti lidské tu a tam dopouštějí, nevycházejí z jejich subjektivní viny; jsouť ony plodem cizího lože, jsou ovocem starých i nových hříchů, jež na cikánech panující společnost odjakživa páchala. Čím kdo hřeší, tím bývá trestán, praví kdosi kdesi, a je tomu tak.

Běloši, totiž my sami neseme hlavní vinu a zodpovědnost za zlé či dobré skutky cikánů, za našimi zády, ba výrazněji pod našima nohama žijících. Nikoliv cikáni, ale příroda sama mstí se na nás, že jim upíráme právo na člověčenství.

Společnost lidská má býti stejně spravedlivou ke všem svým oudům, tudíž i cikánům; jestliže však doposud je zanedbávala a macešsky k nim se chovala, nezbývá jiného, jak bouchnouti se ve hruď a zkroušeně přiznali se k chybě. Nechodí-li děcko do školy a do kostela, není to vinou jeho, ale těch, kdož stojíce nad ním k poslušnosti a správnosti ho nevedou, ba dokonce naň se neohlédnou.

Spáchá-li cosi zlého, neručí za sebe, stojíc mimo vinu, která zcela správné vrací se na jeho poručníky. A takovými spuštěnými děcky, v dobrém smyslu slova jsou naši cikáni: nikdo se o né nestará, nikdo je nevede, neučí ani nepoučuje, nikdo je mravné nepodepře, nikdo nemá pro nelaskavého slova, ba ani pohledu.

Nuže, drazí, dejme si otázku: Co na nás pěkného a vzorného cikán vidí ? Kdo umíš, odpověz! Nebožtík Kosmák pravil: „Slova zní, příklady hřmí.“ Jak my se chováme k cikánům, tak oni k nám. To je tak přirozené, že ani to přirozenější být nemůže.

Všimneme si života našich cikánů.

Čím se liší od té němé a plaché zvěře? A jako ten boží zajíc touží jen po uhájení vlastního života, věru nezná cikán jinší potřeby. Zahnati hlad, ukrýti se před zimou a deštěm, toť jeho pozemské blaho. Nežije do budoucnosti — nikdo ho tomu nenaučil — a štěstí jeho trvá jen od rána do večera.

Nemá naděje v lepší život, neví co je to, proto také nemá žádných přání na zítřek.

Lenost je mu vrozená, a pracuje spíše ze zábavy, než aby si chleba vydělal. Umí snášeti hlad, zimu, nahotu; na svůj osud nikdy nereptá, ani si nezoufá. Trpí stálým nedostatkem, proto je hubený, slabý, mdlý, tudíž ku práci těžké neschopný, zdánlivé lenivý. Za to duch jeho je bystrý, vnímavý, však nešlechtěný, neokopaný, duševním plevelem zarostlý.

Cikána se běloch bojí a nedůvěřuje mu; proto zřídka kdo vezme jej do práce, služby, leč z velké nouze o dělníky našské : ale výčitkou „lenocha“ stále po něm se hází. Slovo „lenoch“ jest jenom jakousi metlou odhánějící hladové cikány ode dveří.

Ostatně nadávka tato platí chudině vůbec, tedy i necikánům, a boháči velmi rádi častují „lenochem“ chudáky s dokladem: „Já pracuji, tož mám: pracuj a budeš mít také!“

Cikáni jsou obratní kovodělníci: jen čeho se jim nedostává? Řádné dílny, potřebného náčiní, pracovního materiálu a nějakého groše do začátku. Leč kdo jim to všecko pořídí, kdo je podepře? Sedě na bobku, na malé nákovce kuje cikán z rezavých odpadků železných rozličné potřeby na prodej a tak mistrné je robí, že je sami kováři obdivují.

Cikán kuje a rád by kul, je to jeho zamilovaná práce, ale nemá z čeho a vyrobí-li cosi přec, dáti to musí za psí peníz. Nahlédnouti třeba jen v neděli ráno do venkovské hospody, kde cikán ověšen různými řetězy rolníkům výrobky své nabízí a poznáme, jak se poctivá práce cikánova posuzuje a platí.

Tak to vypadá s našimi cikány: ať pracuje, nepracuje, nemá za to nic.

Rolník ho do práce neřád bere, jednak že je lidu našeho dost, jednak že cikánovi nevěří. A vezme-li ho přec, tedy na dlouho-li ? Mimo to je mzda cikánů přímo nelidská, nekřesťanská, za jakou by člověk náš ani palcem nepohnul — ač se jim ukládají práce nejhorší — jako cikánům. Ale oni se rádi spokojují mzdou i sebe menší, jen když mohou v čas nouze směleji poprositi u dveří zač za to, nejčastěji ovšem za kus huby.

Hledíme-li na otázku cikánskou se stanoviska čistě lidského a uvážíme-li, že i nejnepatrnější tvor má jakési právo, jakýsi domov na této zemi, nikdo mu nepřekáží v jeho vývoji, nikde ho nevyhání — a tuhle člověk, člověk jako my, jest bez domova, bez vlasti, štván z místa na místo až z toho vzniklo přísloví: „Hoří pod tebou země jako pod cikánem!“ Hoří pod ním půda, protože zloba lidská stále mu ji pod nohama zapaluje.

Cikáni u nás ovšem daně neplatí, tudíž nemajíce povinností jako my, nemohou také požívati s námi stejných práv a výhod společenských; toť se rozumí. Ale platí daň z krve, a ta dostačuje, aby se na cikány nehledělo zrovna okem cizím, jako doposud se děje.

Vzpomeňme si jen na židy před r. 1848 — co z nich bylo tehda a co dnes ! Pomohlo se jim na nohy, a teď stojí pevněji než my. Nezávidím jim ani v nejmenším jejich nynějšího postavení ve státní společnosti, ale co se dalo jednomu, ať se dá i druhému, ať se dá i cikánům, třeba snad ve formě jiné, době a poměrům přiměřené.

Žid jako cikán člověk jako člověk, oba mají mít právo volně žíti i dýchati, duševně a hospodářsky se vyvíjeti. A jako jsou nyní cikáni břemenem, tak by se stali užitečnou oporou zemí a státu, jen jim pomoct na nohy a postaviti je na pevnou půdu mravní a hospodářskou.

Cikáni od přírody jsou výteční kováři, kotláři, znalci dobytka, zvláště koní, dobří hudebníci a třebas not neznají, přece hrají i nejdelší skladby hudební úplně z paměti, a to ne ledabyle, ale dobře a přednášejí je s pravou virtuositou. A kdo viděl cikána vojákem, zdaž nezalíbila se mu jeho krásná postava, ta souměrnost těla, pružnost údů, ten kavalírský krok atd.

— A kdo poslouchal vykládati různé pohádky o cikánech, zda v nich slyšel cosi hloupého ? Jako v bajkách zosobňuje se bystrovtip na lišákovi, tak v povídkách vtipnou úlohu hraje vždy cikán.

Cikáni jsou tudíž nadáni velikými dary těla i ducha, jsou tedy úplné schopni společenského života; avšak nesvědomitý osud prohřešil se na nich, že jim nařídil rodili se v boží přírodě, jichž první postýlkou jest trocha suchého listí, peřiny — několik roztrhaných hader, pokrmem — páchnoucí mrchy, domovem — celý svět, a přece jsou bez domova.

Ubožáci! Mnoho máte, celá příroda je vaše a přec nemůžete říci: Jsme doma!