Rok 1937: Mrazivé svědectví o konci vzducholodě Hindenburg

Hrůza 32 vteřin

Když jsme viděli nedávno ve filmu, jak sežehnou plameny přistávající vzducholoď, museli jsme si připomenout, že to není filmový trik, nýbrž náhodně zachycená skutečnost. Tak rychle a bez přechodu se změnil vzdušný kolos v hromádku hořících trosek.

Teprve když jsme si uvědomili, jak rychle se katastrofa odehrála, vyvstalo v nás v plné hrůze pomyšlení, co asi zažili cestující, lenošící do té chvíle uprostřed skvělého komfortu.

A přece je fantasie, kterou jsme vyvinuli, zdaleka před stižena očitým svědectvím těch, kteří zázrakem vyvázli, i zalknutou hrůzou svědků, zvláště zaměstnanců, kteří podle svého úkolu měli pomáhat při přistáni. Jejich svědectví není však ještě vrcholné. Mohli se jakž takž vypořádat v mysli s hrůzou náhlého běsu, mohli dát slovům váhu a vztah.

Proto předstihuje všechno pomyšlení a každé svědectví jeden lidský doklad. Je rovnocenný s bezohledně objektivním okem filmové komory. Je však o tolik hrůznější, oč naléhavější je mluvené slovo než mrtvý obraz.

Je to svědectví člověka, který v okamžiku katastrofy mluvil, protože to bylo a je jeho denním chlebem. Svědectví radiového hlasatele při reportáži o přistávající vzducholodi! Teprve jeho slova zrcadlí událost samu. Teprve z nich čiší neretušovaná hrůza ohnivé smrti.

»Vznáší se proti nám jako velké pero, šíří se na obzoru, temně narůstá, skoro neskutečná. Členové posádky nás přesvědčují, že je to reálná věc. Dívají se dolů kolmo pod sebe, drobounké figurky značně vyhnuté. Teď zahlédli přístavní stožár...«

Tak klidně a pohotově popisoval hlasatel Herbert Morrison poslední chvíli velké vzducholodi.

»Teď již stojí vlastně zcela tiše. Shodili provazy.

Lidé na letišti je chytají. Už se na ně věší. Začalo zase pršet. Lidé již drží vzducholoď. Déšť poněkud ustává. Zadní motory lodi pracuji a udržuji ji právě tak ještě —

Obrátila se v plameny!

Z cesty! Chytni ho, Charley, proboha. - cesty! Obrátila se v plameny. To je hrozné. To je nejstrašnější katastrofa.

Plameny vyšlehly 200 m vysoko. To je strašná srážka, dámy a pánové. Ta jsou jen plameny a kouř nyní.

Ó lidstvo! A ti cestující!

Nemohu mluvit, dámy a pánově. Na mou čest, vždyť je to jen hromada kouřícího vraku.

Dámy, promiňte. Na mou čest, já mohu stěží — musím zalézt někam, kde to nevidím. Charley, to je strašné.

Lidé poslyšte, musím na minutu přestat, ztratil jsem hlas.«

A v té chvíli se všechno, všechno odehrálo a skončilo, zmizel Hindenburg, přesné ve 32 vteřinách po způsobu laboratorního pokusu, jako opuštěná bitevní loď, vyhozená do vzduchu před odborníky na zkoušku.

V těchto 32 vteřinách zazněl rozkaz prvního kormidelníka k letištní posádce: Vzduchoplavci, držte se. Musíme je z toho vytáhnout. Těch 32 vteřin stačilo za rámec šílené odvahy mladým vzduchoplaveckým kadetům, vrhajícím se do plamenů jako psi za králíky.

Těch 32 vteřin stačilo také sežehnout, usmažit, upražit všechno živé. Když vytáhli kapitána Lehmanna, Šaty ožehnuté, vlasy hořící, tvář spálená k nepoznáni, koktal ještě své. dnes již historické: Das versteh' ich nicht.

Hned za nim vynesli kapitána Prusse, nahého, pysky napuchlé jako uzenky. Nahý muž se vyřítil za ním, do žlutá uvařený, padl mu k nohám, zabručel: Se mnou je dobře a zemřel. Uprostřed hořících trosek seděl zešílený muž, pleskal si na hoříci šaty, zvrátil se a zemřel.

Vytažený steward utekl na vzducholoď zpátky pro skřínku s penězi. Marně. Shořelo v ní všechno na popel. Mnoho jich v té chvíli skočilo dolů do hloubky třiceti metrů a shořeli s přeráženýma nohama.

Stewardka sjela dolů po provaze. »Slyšela jsem, jak se můj hořící vlas kroutí,« řekla vzduchoplavci a omdlela. Matka vyhodila dvě děti z okna, seskočila s třetím. To všechno ve dvaatřiceti vteřinách. Jak rychlá je smrt!

Ale jak zázračný je život, když dovede takovým dvaatřiceti vteřinám uniknout. Dvacetosm cestujících a čtyřicetdevět mužů posádky uniklo. Tolikéž zázraku se stalo, i když mnozí v nemocnici zemřeli na nesnesitelné popáleniny.