Rok 1934: Vraťme oslavám 1. máje původní význam! Komunisté Svátek práce jen zneužívají

Náš 1. květen.

Májové oslavy mají již tradici, ale jejich obsah se mění. Zprvu byly jen protestem a vyhrůžkou. Socialistické hnutí, počínající se organisovati, zvolilo tento den k protestu proti sociálnímu řádu a k vzpomínce na oběti chicagské vzpoury.

V tento den chtělo ukázat svoji sílu hnutí, jež podle slov svého čelného vůdce věřilo, že proletariat nemůže ztratit nic, než své okovy. A ovšem, chtělo důrazně připomenout své nepřátelství ostatní společnosti.

Nic tak nevyznačuje náladu, jaká ovládala majové oslavy, když se marxismus zmocnil vedení socialistického hnutí, jako slova písně, jež zněla a zní dosud na všech májových projevech: „Krev naše prolévána katy, my oplýváme slzami, však, přijde jednou den odplaty — a potom budem soudit my!“

Tam, kde se dostal marxismus k neomezené moci, mohou oběti režimu zpívat si potichu tuto starou revoluční hymnu beze změny. Ovšem, hodně potichu, aby to neslyšeli lidé, kteří dříve pěli hlasitě o zjevu volnosti.

❋

Mohlo by se zdát nevhodným počínáním pokračovati v tradici svátku, který měl třídní povahu a byl namířen nenávistně proti všem, kteří nepřísahají pravověrně na marxistické evangelium.

Nebylo-li by lépe, nechat ten den bez povšimnutí?

Postavit se na toto stanovisko, znamenalo by zavírat oči před skutečnostmi. První máj není už jen dnem mobilisace marxistických šiků, stal se dnem manifestaci všech názorových a stavovských skupin a u nás, jako v některých jiných zemích, byl i státem uznán za den sváteční.

Demokratický nacionalismus, který nepřichází hlásat pomstu, který nechce boje v národě, ale jeho sjednocení a sdružení k velkým úkolům, vytýčeným minulostí a přítomností, aby byla zajištěna budoucnost, musí vystoupit, aby byl protiváhou. Zajisté, jeho hlavním svátkem nebude 1. květen, ale 28. říjen. To neznamená, že by měl umlknout v den 1. května.

❋

První květen, den rozjásané přírody, musí dostati zase svůj pravý ráz.

Nikoliv den pochmurných hesel a hrozeb, ale den radostné naděje. Ať jsou časy zlé a těžké, ať jsou mraky na obzoru, my žijeme a sílíme vírou, že bude lépe a že národ, sjednocený a sobě věrný překoná všechny bědy.

Bude potřebí práce. Bude vykonána. Bude potřebí i obětí. Budou přineseny. Ať bude jakkoliv, vždy bude nakonec dobře, zůstaneme-li si věrni. Nestýskat si, nechmuřit se, neutíkat se k slovům tam, kde je potřebí vytrvalé práce a oddanosti. A dodejme: i radosti a chuti k životu.

❋

Ano, je potřebí u nás více chuti k životu, více radosti z žití. Právě proto, že jsou časy zlé a neskrblí těžkostmi a bolestmi, musíme se učiti hledat radost. Doznejme, bude to někdy těžké, ale půjde to, když pochopíme, že radost stojí za to, aby byla hledána.

A tato radost je ukryta ve všem, na co pohledíme, rozsévá ji květnové slunce a úsměv děcka, přináší ji vlahý větérek i zrosený květ. Dává ji práce, ať je sebe všednější, dává ji naděje. Den, který je ozářen sluncem, má nám to připomenout.

Doba je zlá, pro nás i pro národ, ale nevěšme hlavy. Nebuďme národem stýskalů a bolestínů. Muž chodí vždy vzpřímen a nezlomen, vždy dovede nalézti rovnováhu.

Muž, který neztratil hlavu, najde vždy radost ze života. Najde ji pro sebe i své drahé, najde ji i pro svůj národ. První máj demokratického nacionalismu není den chmur a hněvu, hrozeb a nenávisti. Je to den lásky k životů a národu. Den optimismu, který nemůže býti ničím potlačen.