Rok 1909: Humorné starosti cenzorů v Rusku

Hrdinské kousky ruské censury.

Před lety vycházel v Petrohradě dámský modní list, jenž přinášel obvyklý jídelní lístek pro příští týden.

Jednoho dne zavolán byl redaktor k censoru. Celý zaleklý se redaktor dostavil. »Co jest? Co to znamená?« tázal se přísný činovník, ukazuje na jídelní lístek.
— »To jest jídelní lístek!«
— »To vidíme: umíme čisti. Ale co stoji na tom lístku jídelním?«
— »Různé pokrmy.«
— »Ano, ale jaké pokrmy?«
— »Odpusťte, nerozumím opravdu.«
— »Jaký týden jest příští týden?« »To jest.... jak myslíte excelence?... týden jako týden.«
— »Jest to první týden v postu. První týden ve velkém postu. To nevíte?«
— »Dobrá, věřím: ale co...«
— »Na vašem jídelním lístku není ani jeden postní pokrm!«

— Jiná neméně veselá historka jest tato: V jednom románu smluvili dva zamilovaní dostaveníčko v kostele. Censor to místo škrtl. »To je urážka náboženství, to je hanobení kostela!« zařval si na spisovatele.
»Ale odpusťte, excelence,« snažil se autor román svůj hájiti. »To je přece něco zcela obvyklého. To se děje každodenně.«
»Mnoho věcí se děje každodenně. Nemožno přece vyprávěti, co se každý den děje. To místo nepropustím, basta.«
Autor prosil: celý román zbudován jest na tomto místě; musil by jej zcela přepracovati. Po dlouhém vyjednávání podařilo se mu příměti censora, jenž nebyl neúprosný a nezlomný, že udělá ze zamilovaných luterány.
»V luteránském kostele pro mne, za mne; kolikrát chcete. Ale pravoslavný kostel musí býtí uchován v čistotě.«