Jak se před 150 lety bojovalo proti povinnému očkování

Slovo o očkování.

Zavedené v Rakousku očkování kravskými neštovicemi bude co nevidět předmětem porady v radě říšské; bude se jednati o petici nějakého nejmenovaného přítele mládeže, který žádá, aby rada říšská vyslovila zásadu, že na příště nemá být v Rakousku nikdo nucen, aby se dal očkovat. Zároveň vydal týž nejmenovaný knížku o škodlivosti očkování a hledí vůbec zjednati tomuto užitečnému zařízení co nejvíc odpůrcův.

Jsme přesvědčeni, že byť v radě říšské nebyl stav lékařský valné zastoupen, přece nebude učiněno po vůli nejmenovanému odpůrci očkování; neboť v té skromné petici, v tom prošení o zrušení nucení skrývá se rozhodný úmysl, jak by nejen nucení k očkování, ale i očkování samo z Rakouska vyobcováno bylo. Přece ale uznáváme za dobré, uvésti tu některé věci, které vyvrátily by náhledy nejmenovaného žádatele.

V té knížce se uvádí, že neštovice za dob našich již pozbyly někdejší zuřivosti, s jakou druhdy vystupovaly a že i bez přičinění očkovatelů vystupují v devatenáctém století řidčeji a mírněji. Totéž prý platí také o choleře a jiných nákažlivých nemocech.

Mnoho-li je ve výroku tomto pravdivosti, přesvědčí se každý, nahlédne-li do ročních výkazů lékařských z těch zemí, v kterých neštovice byly původně domovem a odkud také cholera a jíně nákazy přicházejí. V zemích těch jsou neštovice a nákazy stále ještě na denním pořádku a naplňují hezky širokou rubriku; také u nás panují neštovice ještě dost a cholera zuřila ještě před dvěma lety a horečka nákažlivá právě ještě zuří v několika obcích vlasti naší.

Není tomu ani dvanáct let, co horem pádem běhalo vše, staří i mladí k lékařům a dávali se očkovati neb přeočkovávati, bojíce se, že nastávající nákaza neštoviční i je uchvátí. A byť nic jiného, již toto uspokojení, že učinil každý aspoň kroky chráněcí proti neštovicím, uchovalo mnohého před nákazou, ač lze by bylo z výkazů dokázati, že z očkovaných málo kdo nákazou uchvácen byl.

A kdyby nebylo tohoto ochranného prostředku před neštovicemi, jak hrůzně rozšiřovala by se nákaza, když by už někde neštovice vypukly; naše železnice roznesly by ji bleskem po všem světě.

A jak by asi řádily, toho nejlepším příkladem jest, co se stalo roku 1827 na Moravě. Ve dvou okresích roznemohlo se ve 14 dnech přes 200 dětí i osob na neštovice a mnoho jich pomřelo; když pak se pátralo po příčině úkazu toho, ukázalo se, že okresní lékaři právě těchto dvou okresů zanedbávali po několik let očkování, co zatím ve všem ostatním sousedství lékaři svědomitě očkovali a tak okolní okresy před nákazou úplně uchovali. Nedbalí oba lékaři propadli trestnímu soudu.

Nejučenější lékaři jsou přesvědčeni, že neštovice jsou tatáž nákažlivá nemoc, o které zmiňuje se již písmo sv. a staří spisovatelé z dob pohanských; zároveň ale uznávají naši lékaři, že očkování ubralo neštovicím zuřivosti a nákažlivosti.

Před vynalezením očkovaní umíralo z 10.000 lidí průměrně 52 na neštovice, nyní umírají sotva 2. Nechť si spočítá každý, mnoho-li lidí by ročně v Čechách a na Moravě podlehlo neštovicím, když je ve vlasti naší 7 milionů obyvatelův.

Nejmenovaný spisovatel řečené knížky praví také, že kdož se za očkování přimlouvají, činí tak ze sprosté spekulace a ze ziskuchtivosti. Tu se poněkud zmýlil. Neboť roku 1864 byla to stálá zemská komise medicinální, která se pro podržení očkování vyslovila a přece členové té komise nedostávají za očkování odnikud nic, poněvadž neočkují.

Venkovských lékařů očkovacích se ale nikdo neotázal, zdali jsou pro neb proti očkování. A věru, že kdyby se těchto očkujících lékařů tázal kdo, snad že by spíš řekli, aby se neočkovalo, a proč? Protože jim to dá mnoho práce a nic to nevynáší. Až by ale zrušeno bylo nucené očkování a lékař nebyl vázán v domě svém každé dítě očkovat, které mu přinesou, at si je chudé nebo bohaté: pak by dávali si lékaři notně platit; bohatí by dali tak jako tak děti očkovat a tu by lékař mohl v nákladném kočáře jezdit od paláci k zámkům a od měst k městům i dávat si draze platit a sebe i koně své živit, že dovedl dobro očkovat.

Z toho je patrno, že to není zištnost, která přimlouvá se za zachování očkování. Tolik na konec připustíme neznámému spisovateli knížky a on připustí to také sám, že každá krev není stejně přístupna k očkování a podobně že každá není stejně náchylna k neštovicím; a tak se ovšem někdy státi může, že mnohý při všem očkování dostane neštovice a jiný, ač neočkován, jest jich prost. To jsou ale řídké, velmi řídké vymínky.