Historie demokracie: od království až ke svobodné Americe

Republika a demokracie.

Republika (Republic) je stát, v němž vládní moc vykonává lid sám buďto přímo (demokracie) nebo skrze své zástupce (representativní demokracie).

Počátkové vlády u starých národů nejsou ovšem jasny, ale z dosavadních našich vědomostí souditi se dá, že základem monarchie bylo vůdcovství ve válce, a toto opět se opíralo o obecné uznání schopností vůdcových. Tedy i prvotní monarchové čerpali svá práva z vůle lidu.

Kde lid i na dále podržel své právo volby a výběru, tam se vyvinula republika; kde vůdce prvotně lidem zvolený všechnu moc na se uchvátil, povstala monarchie. Teprve později panovníci křesťanští dali o sobě hlásati, že panují “z boží milosti,” aby si jich zbožní poddaní více vážili. Na takovou theorii my pohlížíme jenom s útrpností.

Republikánská vláda v dějinách světových objevuje se v prarůzných podobách. Drobné republiky starého Řecka samy vykazují skorem všechny formy republikánského zřízení státního od volitelné monarchie až ku vládě luzy čili tak zvané ochlokracii.

Velice poučny jsou dějiny římské republiky a jejích tří zákonodárných sborův. Senát byl sbor aristokratický, jehož členem nemohl se státi nikdo, kdo nezastával některého z nejvyšších úřadů; druhý sbor comitia centuriata byl vojenský a zorganizován dle výše majetku občanů; boháči měli v něm převahu. Pouze třetí sbor (comitia tributa) byl lidový a jeho pravomoc neomezená, ale obor jeho působnosti byl úzský. Senát v theorii stále zasedal, a jeho souhlasu bylo třeba ku každému usnesení zákonodárnému, jakož i souhlasu jednoho ze druhých dvou sborův.

Tento systém výtečně se osvědčil za půl tisíciletí svého trvání, ale přece v novější době žádný stát se neodvážil napodobili ho příliš věrně. Není pochyby, že síla římské vlády měla svůj původ v osobní výřečnosti senátorův, ale ani tento konservativní sbor nedovedl odolati hnutí lidovému.

Dvě stě let trvala agitace ve prospěch římského proletáře, civilní a společenské války sváděny, až konečně proletář opanoval, ale sám nedoveda panovati složil všechnu moc v ruce Julia Caesara — prvního “císaře” světa. Císařství římské povstalo tedy ne tak uchvácením jako spíše pozvolným pohlcováním lidové moci.

Za středověku velice pestré bylo státní zřízení republik italských od aristokratických Benátek až ku krajní demokracii Florencie, ale jakkoli vlády jejich podporovaly obchod i literaturu, sotva co z jejich zřízení zachovalo se v republikách novověkých.

V Čechách za nadvlády Táborů chystala se demokratická republika, ale smrt Mikuláše z Husi a Žižkova ji zmařily; opanovala pak šlechta, a ve volbě krále Jiřího z Poděbrad, “prvního z české vůle a posledního z české krve,” vidíme první čin aristokratické republiky České, která však Jiřího nepřežila.

Nejstarší z moderních republik jest republika švýcarská, která podobně Spojeným Státům jest vlastně federací republik. Její zvláštností jest zákonodárná iniciativa lidu a tak zvané referendum: ústava totiž nařizuje, že každý návrh federálního zákona “musí býti předložen lidu ku přijetí nebo zavržení, jestliže o to žádá 30,000 voličů neb osm kantonův.”

Ve všech jednotlivých kantonech vyjímaje toliko Freiburg voličové mají stejné právo rozhodovati o domácích zákonech. Referendum čili přímé zákonodárství lidem provádí se ob čas také u nás, běží-li o dodatky k ústavám aneb o zvláštní zákony; v Jižní Dakotě uzákoněno o volbách roku 1898. Každý kanton švýcarský jako naše státy těší se rozsáhlé míře samosprávy, čtyry kantony mají národní shromáždění všech občanův.

Nejdůležitější zvláštností naší republiky jest moc nejvyššího soudu rozhodovati o ústavnosti zákonův, která zaručuje naší vládě neobyčejnou sílu a stálost a v jednotlivých státech zabraňuje tomu, aby zákonodárci ústavních omezení ledabylo nepřestupovali.

Naše ústavy jak spolková tak i státní obsabují předpisy, dle nichž mohou býti měněny, ale změny ústavy neprovádí legislature, nýbrž lid sám. Ve Francii v době revoluční bylo kardinální chybou vlády republikánské i monarchické, že legislature sama mohla měniti ústavu, což zavinovalo velikou nestálost vlády.

Republika francouzská i jinak liší se od naší. Ve Francii jako ve Veliké Britannii ministerstvo je zodpovědno parlamentu a může kdykoliv býti poraženo odhlasováním nedůvěry, čehož ve Spojených Státech není, neboť zde president i kabinet jsou od kongresu neodvisli.

Za to president ani jeho kabinet nikdy se neobjevují v síních kongresu, kde nemají žádného hlasu: moc výkonná jest u nás od moci zákonodárné i soudní přísně odloučena.