Filipojakubská noc v minulosti: reje čarodějnic v zapomenutých českých legendách

Filipojakubská noc u starých Čechu.

Filipojakubská noc před prvním květnem je nocí kouzel a čar u všech národů evropských. Ještě dnes pojí se k této zázračné noci řada pověr a zvyklostí, které svědčí, že to vskutku byla noc čarodějnic.

Již v jedné staročeské divadelní hře se praví, že mnohá bába »na svatého Filipa své čáry rozličně lípá«, které »lidským dobytkům škodí, sobě užitek přivodí«. Veršuje se dále o nich, že »po krchově nahé chodí, svini neb psa s sebou vodí, aneb černou slepici, tu sobě chová v světnici. Na tom potom jezdí, lítá, aneb dřív než kohout zpívá, svého řemesla užívá.«

V jiné velikonoční hře se v epilogu praví, že taková čarodějná bába létala na herce a dojila trlici, kterou se jinak tře len a kopopí, a ujídá měsíce.

Čarodějnice Rebeka o sobě praví:»... sem veliká čarodějnice, proto sem ďáblova svodnice; trlici sem místo krávy dojila a s hvězdami na rozhraní lítala, lidi sem čarovati učila a je s pravé cesty vodila.« Podle Tkadlečka létaly báby na pometlu nebo obkročmo na bradatém kozlu. Podobné reje trvají až do svítání, než kohout zazpívá.

Při výkladu těchto staročeských pověr o čarodějnicích upozornil C. Zíbrt na výklad Havla Žalanského (1571— 1621) na otázku »je-li to pravda, že ženy čarodějné v noci v jistá místa se scházejí, do krajin nejdalších v čase krátkém se dostávají, hody, tance provodí a těla svá v těla jiná proměňují a povětří bouří?«, že báby vskutku lítají, ale jen v noci ve snu, namazavše se čarodějnou mastí.

V noci se jim zdá, že »komínem ven vyletují a v povětří široce a dalece se proletují, že hody skvostné, hry, tance provodí, muziky hlučné slyší, že na lukách krásných neb v zahradách bydlí, krásné mládence, krále, knížata vidí, nýbrž že mrzké rozkoše, které jim satan vnouká, provodí. A jsou mnozí příkladové — dodává Žalanský — že ženy takové, když pro čáry své na žebřík přicházejí, k tomu se znají, znají bídné k věcem, které se nikdy nestaly, které nikdy nečinily.«

Hanuš svého času dokládal, že se vskutku ještě za jeho doby na mnoha místech pálívaly čarodějnice, podobně jako ohně svatojanské; Zíbrt soudil, že zvyk tento byl původu cizího. V minulém století bylo konečně přísně nařízeno rychtářům, aby netrpěli pověrečného pálení ohňů před prvním májem, »aby se tím čarodějnice zahnaly«.