Barborky a další slovanské tradice na den svaté Barbory

Sv. Barbory. 4. prosince.

Den sv. Barbory k přípravným dnům vánočným, bývá tudiž i věštícím dnem.

Česká děvčata dospělejšího věku řezají si dne sv. B. višňovou či třešňovou větvičku, a dávají ji do vody kdesi na teplé místo, k. př. do chléva, pěstujíce ji pak pilně čerstvou vodou, aby větev až do vánoc rozkvětla.

Vykvětává prý skutečně, avšak jen na hodinu o půlnoci posvátné štědrého večera. Květu toho kladou si děvčata za šněrovačky, což jim dodává moci, přivábiti k sobě jinocha, kterého tajně milují. Květ takový bývá o vánočných dobách báječně velevýznamný.

Neboť, jak juž víme, myslilo si pohanstvo, že slunce v zimě hlavně v ráji kryto a činno bývá, pročež v zimě jen v ráji vše květe a zraje, o vánocích pak jeví otvírající se nebe svých květů netoliko uvnitř sebe, než i mimo sebe, ač na hodinku toliko. Květ taký je tudíž návštěvou jara budoucího a lásky jaré a podobné báječné podstaty, jako jsou návštěvy bohyně Báby na přástkách.

Rusové vídají však o den sv. Barbory (¹⁶/₁₂) hlavně jen přírodný výjev postupující zimy a dí, že „Varvora mosty mostit, Sava gvozdit (hřeby ostří) a Nikola pribivajet.“ Říkají však i: „Varvora zavařit, Sava zakalit a Nikola zakujet,“ čehož i hned vyložíme.

Srbům ale je den ten „Varindan či Varica“ zvaný, velmi a to bájeslovně významným. Strojí si t. dne toho zvláštní odvárku: „varu, varicu“ zvanou, složenou ze všelikého obilí a vařiva. Místy přistavují varu juž dne před sv. Barborou, aby se alespoň na den svatého Savy ochladila, pročež dí: „Varvarica vari, a Saviea chladi“ (srovn. ruské: „Varvora zavarit“). Srbové, kterým se už dnem sv. Barbory varica byla ochladila, hledí, zdaž lze na den sv. Savy nějakého znamení na ní spatřiti.

Navřela-li z jedné strany, sejí pak na tu stranu žita budoucího léta. V Boce (Bocca di Cattaro) hledívají ale hlavně na vrch vary, najdou-li se při ochladlé vaře hrbole, ukazují na bohatství, ukážou li se ale cesty a rozpukliny na ní, znamená to smrť a hroby.

V Boce nosívají varicu i k vodám, ničehož na cestě nepromluvíce, u vody pak rozdrobují varicu a posypávají jí vodu řkouce : „dobré jitro! chladná vodo! my tobě varice (dáváme) a ty vodice nám jařiny (pšenice jaré) janjice (jehňata?) i mužské glavice (při porodu) i svake sre-tjice“ (vše štěstí).

V ostatném Srbsku zpívají při vaření vary: „Vara vaří varici, by se rojily jařiny i děti i junci“ (býčata) nebo: „vzkazuje Varica Božiťi (bůžku, štědrému dni) by ji poslal od vepře nožici,“ neboť vepř bývá hlavním jídlem Srbův o štědrý večer, jak jsme se toho juž výše byli dočtli.

Posypávají varicu i po domě řkouce: „tolika lidí, volů, koňů, úlů, nádob oleje, lodí, košů (stodol), ať se plodí plod i rod.“ Též úly posypávají varicí, volajíce: „uročníci i uročnice dolů ze dvora — nenávistníci a nenávistnice dolů ze dvora — poběhlíci a poběhlice dolů ze dvora — a moje včely k východu na dvůr.“

Varici míchají i solí podávajíce ji pak dobytku. Patrné, že varica jim je čarovným pokrmem proti všemu zlému. — Na Moravě (okolo Rožnova) mají naopak stravu vánočnou za pokrm čarovný. Odkládají t. z každého jidla o štědrý večer částku na zvláštnou mísu pro hovádka, suší pak drobty tyto v peci, podávajíce jich potom po celý rok zvlášť kravám, aby je uchránili před čarodějkami.

Jídla vánočná jsou však tato : hrušky, kvačky (kvaky, cvikle), kolník (kolínek), vařený hrách, krupičná kaše, polívka smetanová, smažená ryba, vdolky či báby, jablka, ořechy a švestky.

Na mnohých místech stloukávají však i všeho druhu obilí či zboží a to po vánocích, neboť o vánocích samých je zvykem, ponechati druhů těchto obilných v posvátném ubruse. Při večeři mívají pod ubrusem celý snop rozložený, jak jsme to byli spatřili i u jiných Slovanů.